Neumřu bez tebe

Většina dívek se v raném mládí domnívá, že láska je naprosto běžná, normální záležitost, která v životě potká prakticky každého. Pokud se to někomu náhodou dodneška nepřihodilo, určitě to na něj čeká v budoucnosti.

Člověk zkrátka jen musí potkat toho pravého, a už je to tady – láska.

Po mnoha letech pozorování, rozboru zkušeností vlastních i jiných se mi stalo jasným, že láska je velmi vzácná a vyskytuje se dokonce krajně vzácně. Tedy v tom opravdovém, skutečném slova smyslu, kde láskou je myšlena také znalost té druhé osoby, jejích předností i chyb, vzájemná úcta, uznávání hodnoty toho druhého, společný rozvoj a uvědomělá věrnost partnerovi.

To, co lidé obvykle láskou nazývají, je nejčastěji milostná závislost.

Začíná přímo uchváceností, romantickou a vábivou přitažlivostí – to jak řádí hormony a různá fluida. Aniž by měli šanci se vůbec vzájemně poznat, upadají lidé do emocionální a sexuální závislosti, přičemž jsou upřímně přesvědčeni, že právě poznávají ten nejkrásnější, nejušlechtilejší a dlouho očekávaný lidský cit – lásku.

Vědci prohlašují, že čerstvá zamilovanost má na lidský mozek podobné účinky jako kokain. Výzkumy potvrdily, že u čerstvě zamilovaných párů vzrůstá hladina nervového růstového faktoru (NGF) až dvojnásobně a roste s intenzitou zamilovanosti. Tento faktor sehrává zásadní roli v “mezilidské chemii”, tedy v lásce na první pohled.

Zamilovanost tedy může začínat chemií, láska však je vždycky založena na znalosti a přijetí toho druhého.

V euforii první zamilovanosti přestávává zamilovaná dvojice vést oddělené životy. Lidé zanedbávají své zájmy, zapomínají na své blízké a příbuzné, pracují bezmyšlenkovitě a pokud snad mají děti, plní kolem nich jenom ty nezbytné povinnosti.

Všechny myšlenky a touhy jsou spojeny s objektem náklonnosti. Ten se stává jediným a jedinečným, nic ho nemůže nahradit.

S ním se zamilovaný cítí velice dobře, bez něj velice špatně. Jestliže v tomto období u dvojice nevzniknou společné zájmy, záležitosti, které by je spojovaly, jestliže nejeví žádný pokrok ve vzájemném poznávání, jestliže oba zapomínají na svůj vlastní život a spokojují se pouze s pocity, které zakoušejí v přítomnosti milované osoby, ocitá se takový pár na trudné cestě milostné závislosti.

Když budou každý zvlášť, bude jim zle, avšak doba, kdy jim bude spolu tak velice dobře, se bude stále zkracovat. Nakonec dojdou až k tomu, že jim bude zle pospolu i když spolu nebudou.

Světlo, radost a lehkost tento vztah navždy opustí.

Obvyklými se stanou situace, kdy jeden druhého uráží a ponižuje, ale protože se přece milují, mají po ruce lásku jako ideální omluvu pro vše.

Jeden z nich brání druhému ve studiu, ale konec konců “zájem uchování rodiny“ je důležitější.

Druhý dělá scény a uspořádává hlasité vyjasňování vztahů na téma: “Kde jsi byl (byla)?”, jestliže partner přijde o čtvrt hodiny později a vyžaduje od něj přesné údaje o místě pobytu v každou minutu, po kterou se zdržel.

Případně se žena uráží a přestává mluvit s partnerem, který odjel v sobotu na ryby, na fotbal, na schůzku s bývalou třídou a nevzal ji s sebou.

Muž je schopen zakazovat ženě navštěvovat taneční kursy nebo jiné zájmové aktivity, protože „má přece rodinu“.

Kontrola telefonních rozhovorů a SMS, sociálních sítí a dokonce i služebních mailů se stává životní normou a podezřívání, žárlivost, nedůvěra, urážky a konflikty jsou neměnnými atributy společného života.

Za tím vším se skrývá očekávání, že ten druhý vyplní naši vlastní duševní prázdnotu a zaplní nám čas života.

V atmosféře takových vztahů se ve vzduchu ustavičně vznáší mlčenlivé nebo i nahlas vyslovované požadavky a přesvědčení: “Máš mě udělat šťastným (šťastnou) a vůbec ti to nejde”, “Buď se mnou”, “Nenechávej mě” či „Jak by ti mohlo být beze mě dobře?” Partneři jeden druhého připoutávají k sobě těžkými řetězy závislosti.

Nedochází k tomu snad proto, že jeden je dobrý a ten druhý špatný. Ve vztahu vzájemné závislosti se ocitají oba partneři se svými komplexy a psychickými traumaty.

Jeden z nich má kupříkladu strach z duševní blízkosti, zatímco ten druhý ustavičně pociťuje nedostatek lásky. Ten, který se bojí, bude vždycky utíkat a držet si odstup, ten, který chce být doopravdy milován, se bude domáhat nebo se snažit zasloužit si lásku všemi dostupnými prostředky.


Nemohou si ani vzájemně prohodit role, protože představují dvě krajnosti stejné hry.

Realita je ovšem zcela jiná – láska není závislá na tom, kdo ji vyvolá. Láska začíná láskou k sobě samému a přijetím sebe sama.

V duši skutečně zralého, celistvého člověka, žije láska vždycky. Má podobu umění radovat se ze života, milovat ho ve všech jeho projevech, nalézat v něm potěšení i seberealizaci, cítit se naplněným a hotovým člověkem.

Teprve tehdy je člověk schopen milovat. Skutečná láska je založena na vzájemné znalosti a důvěře. Tuto schopnost však ani zdaleka nemají všichni. Často je maximem toho, co člověk dokáže na poli vztahů vybudovat, právě milostná závislost. Není schopen vidět, chápat a cítit jinak.

Láska není, je jednou ze základních lidských potřeb, podobně jako jídlo nebo pití. Je jednou z nejsilnějších životních motivací. Ono přes dva tisíce let staré Vergiliovo „Omnia vincit amor“ – „Nade vším vítězí láska“ či „Všechno zmůže láska“ má stále platnost. Ze všeho nejvíc je láska svobodnou volbou.

Ne snad kvůli bytu, dětem nebo pro strach ze samoty.

“Jsem s tebou, protože ty jsi pro mě ten (ta) nejlepší. Neumřu bez tebe, ale s tebou je můj život zářivější, bohatší a víc naplněný láskou”.

=========
7 náznaků, že jste našli „svého“ člověka
Otto Kernberg: 9 znaků zralé lásky