Jsou lidé, kterým bychom se měli raději vyhnout a vztah s nimi nenavazovat, případně ho nerozvíjet.
Všichni víme, že se takoví lidé najdou, ale ne každý ví, podle čeho hned podobný typ poznat. Netvrdím, že mám nějaký stoprocentní seznam. Ale určitě znám několik příznaků jednoznačně signalizujících, že se mám včas sebrat a jít a dál se o nic nesnažit. A to za žádných podmínek.
Nejdřív však nezbytný úvod.
Lidi se občas pohádají. Ne vždycky je to tak jednoznačné, možná to ani vždycky nejde nazvat hádkou, ale nějaká ta přestřelka je v každé dvojici, prostě to tak je. Nejsme telepati, abychom uhádli partnerovy myšlenky, ne vždycky hned jeden druhému porozumíme, něco si špatně vyložíme, hloupě si domýšlíme, překrucujeme a tak dále a tak podobně.
To je přirozená součást života, nic jiného nemá smysl čekat. Jenom naivní patnáctileté slečny si možná myslí, že společný život znamená naprostou a sladkou shodu. V reálu ovšem i ta dvojice, kde se mají doopravdy rádi a všechno klape, si občas vymění názory nebo i pohádá, když se oba rozhodnou, že ten druhý prostě nemá pravdu.
Po většině hádek následuje usmiřování. A právě tehdy můžeme poznat, zda si s tím člověkem máme začít něco vážnějšího nebo se raději včas, to jest hned zastavit.
Mimochodem. Na začátku vztahu lidi obvykle úplně ztratí hlavu a nevšímají si evidentních známek budoucích – řekněme – nedobrých věcí, typických pro špatný vztah. Například muž v nějakém zápalu pro věc může do ženy šťouchnout. Ona tomu nevěnuje pozornost. A za pět let ji bude mlátit dětem před očima. Anebo žena se ironicky vyjadřuje před kamarádkami o jeho oblečení. A on si toho nevšímá. Za pět let na něj bude hrubě řvát před obchodními partnery.
Pamatujte si, že takové věci si nesmíte dát líbit. Nikdy. Pokud klepnete partnera přes prsty na samém začátku vztahu, je možné, že se zamyslí a změní (stejně tak je možné, že se nezmění, stává se všechno). Jestliže ho však přes prsty neklepnete, nezmění se docela určitě.
Po tomto úvodu se vrátím k původnímu tématu – zlověstnému příznaku, který velí včas odejít. Nemůžeme ho pozorovat vždycky, projevuje se po hádkách (proto jsem o nich tolik mluvil).
Jak jsme si řekli, po hádkách dochází k usmiřování. U každé dvojice je scénář stejný. Někdo přijde první a navrhne se smířit. Jak to udělá, není důležité. Důležité je, že někdo udělá první krok. A tady dochází k tomu, o čem mluvím.
Jak se dá reagovat, když někdo navrhne smír? V podstatě dvěma způsoby — souhlasem nebo odmítnutím.
Takže když přijdete a řeknete nechme toho, pojďme se usmířit a ten druhý s radostí souhlasí, je to fajn. Když přijdete a ten druhý se dál nafukuje a žádá nějaké zvláštní kompenzace, to už je důvod se nastražit.
Ale nejdůležitější je něco jiného. Jestliže přijdete s nabídkou smíru a ten druhý – pozor! – říká, že neměl pravdu, že se naštval a zbytečně navztekal, že to přehnal a nechal se strhnout, že moc tlačil na pilu a nedával si pozor na slova atd., pak s ním docela jistě můžete ve vztahu zůstat. Pokud však – pozor! – říká, že máte být zdrženlivější, že se nemáte tak vztekat, že si máte dávat pozor na jazyk a neříkat nesmysly plus něco dalšího na ten způsob, pak se od něj okamžitě začněte držet co nejdál.
Proč? Ten, kdo alespoň slovy uzná svůj podíl na vzniku hádky, ten v zásadě chápe, že vztah je záležitostí dvou lidí. A všechno, co se v něm přihodí, je jejich společnou věcí. Je to člověk zralý pro vztah. Možná to ještě kdovíjak ve vztahu neumí, ale to se už může naučit.
Ten, kdo si je jistý, že za hádku můžete vy, který nijak, žádným způsobem neuzná svůj podíl na hádce ( i na jakémkoli jiném sporu), není ke vztahu připraven. Není zralý. Můžete s ním jít na mejdan a bavit se, ale vážný vztah s ním je kontraindikován. Předem vyloučen. Vážný vztah s někým takovým vám nevyjde. Zanechte vší naděje.
Tak si to shrňme. Můžete navázat a hlavně rozvíjet vztah s někým, kdo dokáže přiznat svůj podíl na vašich rozmíškách. A je nemožné, zakázané, nesmyslné, hloupé – vložte jakékoli příbuzné přídavné jméno – takový vztah udržovat, jestliže z každé neshody a hádky obviňuje pouze vás.
Jak rozeznat falešného přítele od pravého?
Jak jsem přijala svou negativně naladěnou matku