Láska znamená “vem si”, nikoli “dej”


Velká část problémů ve vztahu k jiným lidem a světu okolo bývá spojena s naší představou o tom, „jak se co patří“. Očekávání a nároky vznášené vůči blízkým jsou často spojeny s naším kategorickým odmítáním opuštění dětského modelu egocentrického vnímání světa.

Prostor, ve kterém vyrůstá dítě, je vymezen přítomností úzkého okruhu osob tak či onak spojených s uspokojováním jeho potřeb. Jídlo, voda, atmosféra bezpečí, klidný spánek, teplo, zábava a mnoho jiného tvoří realitu nejmenších dětí a to je normální, protože každý věk má své požadavky a zvláštnosti.

Raný věk je nezbytný právě k tomu, aby se dítě nasytilo láskou, cítilo se v bezpečí, aby se naučilo, že je milované a chtěné, aby se naučilo důvěřovat životu. (Jiná věc je, že bohužel dětství mnoha lidí se od tohoto popisu silně odlišuje.)

Postupně malé dítě odhaluje jiný svět – písek, kde se musí naučit podělit se o svoje hračky, mateřskou školku, kde musí přijmout přítomnost jiných dětí, školu, s níž kromě práv přicházejí také povinnosti, omezování a pravidla. Je velmi důležité, aby po dobu růstu a dospívání byli dětem po boku dospělí zralí lidé, kteří jim dokážou přístupnou formou vysvětlit, že smysl a štěstí života nespočívají v tom, že člověk dostává. A kromě vysvětlení také ukázat na vlastním příkladu, tedy žít podle toho, co říkají. Potom i vysvětlování může být méně. „Když dáváš, získáváš“.

Život je mnohem hlubší a vážnější, než se na první pohled zdá. Představy o něm, formované pod vlivem kulturního a informačního pole, v němž vyrostla většina z nás, ve zkoušce času neobstojí. Stačí se na okamžik zastavit, zamyslet se a podívat kolem sebe. Poměrně rychle bude jasné, jak nízká je úroveň onoho „rozvoje“, jehož člověk ve svém věku dosáhl. Nevyžaduje to žádnou vzpouru proti systému, není třeba klást nějaký odpor vnějším faktorům, stačí se jen sám sebe poctivě a seriózně zeptat: „Kdo jsem a kam směřuji?“

Toužím po lásce, ale vynaložil jsem dostatečné úsilí na zušlechtění svého srdce? Přeju si rodinu, ale dozrál jsem dostatečně, abych měl co předat svým dětem? Rád bych „změnil systém“, chci „mír na celém světě“ a „zachránit lidstvo“ ale kdo jsem? Co jsem udělal proto, abych změnil alespoň sám sebe?

Z pocitu vnitřní prázdnoty a neladu vytváříme jakousi vnější iluzi činnosti – s někým se přeme, něco dokazujeme, poukazujeme na nedostatky jiných lidí, zachraňujeme nějaké země a národy před tou největší nespravedlností, ale co jsme my sami? Děti, které hrají velkou hru s názvem „chci“ a „dej“? Když člověk dospívá tělesně, ale duchem setrvá v raném období rozvoje, je pro něj velmi těžké pochopit proč „musí“ něco dávat, tím spíše pak, že by mu to mohlo přinést štěstí. Chce, aby to bylo jako v dětství, aby všechno bylo po jeho. A dá-li někomu bonbón, pak jenom tomu, kdo je k němu vlídný, přátelit se bude jen s tím, kdo mu říká samé hezké věci a má-li mít někoho rád, pak jenom toho, kdo ho má také rád a nikdy ho nehubuje.

A když o něm někdo řekne nepříjemnou pravdu nebo ho usvědčí z nepěkného jednání, pak je lepší držet se od něho dál anebo mu rovnou natlouct, aby příště neříkal ošklivosti. „Už nejsi můj kamarád, nehraj si s mýma hračkami!“ „Nikomu nic nedlužím“ je oblíbená věta vzpurných dětí a to i těch, které už sídlí ve stárnoucích tělech. Jistě, nedlužíš nikomu nic, jenomže v dospělém stavu se jinak žít nedá – pokud se člověk nepodělí o to, co má, praskne nadbytkem.

Dávat, to je norma, je to část cesty, je to energie hojnosti. Dokážeš ovládat jenom to – právě a jenom to, co dáváš. Je ve tvém vlastním zájmu naučit se být proto šťastný a ještě líp, změnit to ve svůj životní způsob. Je přece pěkné, být šťastný proto, že něco ovládáš, ne? Že něco řídíš, rozhoduješ o tom. Není příliš rozumné podřizovat svůj život a stav vnitřního štěstí závislosti na jiných lidech a vnějších jevech – na počasí, na vztahu jiných lidí k nám, na stavu podnikání, na ekonomické a politické situaci v zemi.

S velkým soucitem pohlížím na lidi, kteří utrácejí roky života na pokusy nějak změnit a ovládat vnější okolnosti, místo aby se zabývali svou vlastní vnitřní proměnou. Čím více lidí změní své nitro, tím rychleji se změní vnější svět.

     

Lidé, kteří poctivě a upřímně nahlížejí sami do sebe, nepochybují o tom, jestli je třeba zakládat a vychovávat rodinu, protože rodina znamená „vem si“ a ne „dej“. Není pro ně otázkou, zda dávat část svého příjmu těm, kdo to potřebují, protože vědí, že bohatství, to je „vem si“ a ne „dej“.

Pro lidi s velkým srdcem svět není rozdělen na země, národy a národnosti, protože za vnější slupkou se skrývá něco daleko cennějšího. Nejprve se však musíme soustředit na ty, kdo jsou kolem nás, naučit je být dobří k blízkým lidem, k těm, kdo žijí v sousedství, ve stejné ulici, ve stejném městě a zemi. Teprve pak je možné jet pomáhat jinam. Nejprve je třeba dát do pořádku místo, kde žiješ, udělat všechno co můžeš za podmínek, v nichž ses octl, ať už z jakéhokoli důvodu. Skutečná láska, opravdové přátelství, upřímná pomoc a dobročinnost, skutečná politika, skutečné podnikání, to všechno se musí řídit právě touto zásadou.

Dávat ještě dřív, než tě někdo požádá, dávat více, než žádá, myslet už předem na to, jak být někomu prospěšný v té či oné situaci, prostě dávat a nebazírovat na výsledku. Učit se milovat a nevyžadovat lásku, učit se být přítelem a nestěžovat si na to, že kolem nejsou žádní dobří lidé, pracovat pro práci a ne pro peníze. Uvědomovat si propojenost a přináležitost k celému světu, být částí jediného celku, učit se nežít povrchně, učit se spolupracovat, dohodnout se.

Je paradoxem, že když člověk dává, začne se kolem něj soustřeďovat velké množství stejných lidí. Žádné zbytečné otázky, prostě na, vem si prosím a nezajímá mě, jak s tím naložíš, jednej podle svého uvážení.

Sama možnost žít a projevovat to nejlepší, čím tě život obdařil, je veliký zázrak, za který je třeba být vděčný. Vděčnost je pro ty, kdo žijí zásadou „vem si, nikoli dej“ základem. Aby člověk dával, nemusí být boháčem. K pomoci jiným lidem potřebujeme jenom dobré srdce, často však je laskavost a pozornost vůči jinému člověku daleko těžší, než dosáhnout úspěchu v materiální oblasti. Komu a čemu patří všechno to, čím „vládneme“? Zdálo by se, že nám, že my sami jsme se toho domohli, je to naše zásluha a proto přece máme právo něco žádat…

Skutečné “zásluhy” musejí být spojeny s naším vnitřním světem. Bez pevného duchovního základu nemůže existovat zdravá rodina, úspěšné podnikání, silný tým a mnoho jiného. Nejsme jednotlivými nezávislými bytostmi, i když nám to tak připadá. My všichni jsme součástí jediného celku, částí určitého systému, který má různé formy, přesto však je to jednotný systém, ve kterém platí určité zákony.

Všechna samostatnost a nezávislost končí ve chvíli, kdy člověk v hloubi duše začíná chápat, že jeho život je velikou milostí, kterou mu kdosi projevil za okolností velmi záhadných – když vezmeme v potaz, že ze sedmi miliard lidí na Zemi opravdu málokdo ví, odkud sem přišel a kam po smrti odejde. Život je milost, která může v kteroukoli chvíli skončit. Nevěříte? Nic se neděje. Jednou uvěříme všichni.

Spotřebováváme příliš mnoho a příliš málo za to světu dáváme. Neztrácejte čas požadavky, začněte dávat.

==========
8 zlatých životních pravidel podle psychoterapeuta
Milovat s očima otevřenýma

Více pro dobrou náladu: