Negativním lidem se snažíme raději vyhýbat. Ale co si počít, když negativní emoce vyzařují naši blízcí? Blogerka Chiara Silvester vypráví o tom, jak se naučila být šťastná i přes negativitu, kterou vyzařuje její matka.
Většina dívek mého věku matku zbožňuje. Trampoty z dětství a problémy dospívání jsou za nimi, jsou s maminkou jako kamarádky a radují se spolu ze života.
U mě je všechno trochu jinak. Svou matku miluju a jsem na ni hrdá. Vážím si všeho, co pro mě udělala. Chápu, že vychovávat sama dítě nebylo nic jednoduchého. Ale nemám k ní takový vztah, jako všechny mé kamarádky ke svým maminkám.
Máma mě nikdy nebila, vždycky se starala, aby mi bylo dobře. Ale někdy mi hrozně ubližovala a dělá to doteď. Často je agresivní jen tak, bez nějakého viditelného důvodu. Tohle její chování mě dřív vždycky rozhodilo a trápila jsem se tím. Ale postupně jsem se naučila být šťastná i přes její negativitu. Šla jsem na to takhle:
1. Pokusila jsem se pochopit, proč je moje máma taková
Zjistila jsem, že babička byla daleko horší. O mou matku se vůbec nestarala, všechnu péči věnovala dětem, které měla s jiným mužem. Ani se nepokusila zabránit násilí, kterému byla máma vystavena. V patnácti už máma žila sama. V šestnácti otěhotněla a v sedmnácti už měla mě. A přitom sama byla ještě dítě.
Dokázala nejenom mě vychovat, ale daleko víc. Ve třiceti měla dvě vysoké školy. A i když byla ke mně často nespravedlivá, nemusela jsem se střetnout s hrůzami, kterými musela projít ona. Jsem opravdu upřímně ohromená její odvahou a silou. A pokaždé když mě zase uráží, připomínám si tyhle její vlastnosti.
2. Pochopila jsem, že pro nás bude lepší žít dál od sebe.
Já se neumím snažit o kompromis, stejně tak jako ona. Všechny naše hádky obvykle končily mými slzami. Hádáme se nejenom když jsme spolu, ale i po telefonu. Čím dál od sebe jsme a čím vzácněji spolu mluvíme, tím lepší je náš vztah.
3. Naučila jsem se vážit si vlastních citů
Matka si je vždycky jistá, že má pravdu, s tím nikdo nehne. Pokud mám jiný názor, jsem prostě hloupá. Moje pocity nemají žádný význam. Ona je matka a rozumí tomu líp. Někdy ani nic nepronese, stačí se na ni podívat.
Teď, když žiju sama, snažím se své city a dojmy sledovat, vážit si jich a dát se jimi vést. Přestala jsem si dělat hlavu, co si o nich pomyslí matka a jsem mnohem šťastnější.
4. Snažím se být pozitivní dvojnásob – za nás obě
Vždycky jsem věděla, že to všechno není jenom máminou povahou. Mívá deprese. Ale je hrozně těžké rozlišit, kde končí deprese a začínají osobní vlastnosti. To jsem se nedokázala naučit. Proto ať se ke mně chová jakkoli, snažím se pro ni mít porozumění a zachovat si pozitivní naladění.
5. Utloukám ji laskavostí
Když vidím, že nic nenadělám, začínám se široce usmívat – to umím dobře, dělala jsem roztleskávačku – a ve všem s ní souhlasím. «Ano, mami. Jak myslíš, mami. Máš pravdu jako vždycky, mami». Její agresivita tím upadá.
6. Připomínám sama sobě, že nemám špatný život
Matka pro mě hrozně moc udělala a vím, že mě má ráda. Když má dobrou náladu, objímá mě a líbá. Místo abych přemýšlela nad tím, jak jsem nešťastná a jakou smůlu mám se svou matkou, myslím na to, o kolik šťastnější bylo moje dětství ve srovnání s dětstvím dětí opuštěných, bitých a ponižovaných.
Smířit se s její negativitou mi pomohla její oblíbená věta: «Jiné nepředěláš. Změnit můžeš jenom sebe ».
Více lásky, méně nenávisti. Proč by dítě nemohlo mít dvě maminky?
Deficit rodičovské lásky. Nenápadné, nebo naopak velmi nápadné následky v dospělém životě.
