Proč dokud někoho neobejmeme, je těžké porozumět jaký je náš vzájemný vztah?

Lidé navzájem buď svá srdce naplňují, anebo pustoší. Někdo opravdu blízký nás naplňuje pocitem hřejivé vzájemnosti. Člověk cizí naše srdce nijak neosloví a časem se definitivně vytrácí. Je to objetí, co dokáže všechno ukázat ve skutečně pravdivém světle.

Dokud někoho nebo neobejmeme, bývá těžké porozumět jaký vztah mezi námi vlastně je. Máme se rádi? Jsme přáteli? Jsme si blízcí? První objetí je vždycky jakýmsi ukazatelem kvality vzájemnosti. Dokud k němu nedojde, je nemožné vysvětlit a pochopit probíhající procesy, otázky a odpovědi týkající se upřímnosti vztahu. To můžeme poznat skutečně jenom při objetí. A rozhodně to neplatí jenom pro vztah milenecký nebo čistě erotický.

Jakmile se k sobě dvě lidská těla přiblíží a dotknou se jedno druhého, jakmile se jejich dvě energetická pole protnou a jedno prochází druhým, vzniká nový, vždycky znovu nepředvídatelný prostor podobající se novému světu. Neviditelnému a vnímanému pouze těmi dvěma dušemi, které riskovaly propletení v jediném nervovovém kokonu. Tehdy se mnohé stává jasným. Síla objetí a jeho něžnost, strojenost nebo odbytost, bleskové objetí s okamžitým odstupem, ačkoli by bylo vhodné projevit více hřejivosti a srdečnosti nebo naopak zmatek, tréma a obavy z možnosti objevit svoji novou kvalitu v náruči někoho blízkého… Nedostatek rozhodnosti a odhodlání uvěřit v pocity vlastního srdce, pocit, že máme uvnitř přímo severní pól, nebo naopak okouzlující neznámo přehluboké propasti, v níž kdesi dole, blízko dna, je vidět jemnou růžovou záři, nenadálá možnost z ničeho nic spatřit sebe sama mezi miliardami hvězd neznámého, cizího vesmíru a vnitřním zrakem pozorovat jiskry vybuchující duhovým světlem ve všech orgánech vlastního těla…

Tak lidé navzájem buď svá srdce naplňují anebo pustoší. Někdo opravdu blízký nás naplňuje pocitem hřejivé vzájemnosti. Člověk cizí naše srdce nijak neosloví a časem se definitivně vytrácí. Objetí dokáže všechno ukázat ve skutečně pravdivém světle. Dokáže odhalit stíny. Je v nich klid, trýzeň, touha, radost, smutek, zrychlený tep, točení hlavy i pevná zem pod nohama, slabost i síla. V objetích jsou celé roky, dlouhé, nekonečné dny i pouhé vteřiny. Je v nich něco, bez čeho nemůžeme žít. Každý potřebuje něco svého. V objetích není smrt, objetí znamenají pouze život.

Náruč rozpřahujeme často i jenom v myšlenkách. Abychom překonali nemožnost a vzdálenosti a jim navzdory objali ty, kdo jsou nám drazí. K čemu potřebujeme všechny ty ruce, těla, úsměvy, mínění, očekávání a svírání srdce v blažených a zároveň mučivých předtuchách? Protože v nich je náš oheň, plápolá v nich plamen našeho života, jejich prostřednictvím žijeme. Lidé rozevírají náruč a pouze ve chvíli, kdy se překříží jejich paže, jejich těla se dotknou a přitisknou k sobě můžeme s jistotou říci, co vlastně jeden ke druhému cítí.

A ta chvíle, to je velké Kouzlo…

ŽIJTE NAPLNO - TŘÍTÝDENNÍ ONLINE KURZ
Staňte se lepší verzí sebe sama a začněte se cílevědomě přibližovat životu svých snů. Začátek - ihned.

=========
I v blízkém vztahu musíme zůstat sami sebou
Jak nám falešná očekávání komplikují vztahy