Někdy se stane, že nám někdo nečekaně uleví v našem trápení a poněkud zmírní duševní rány, které jsme utrpěli. Začíná o nás třeba pečovat, když toho sami nejsme schopni. Nebo nás vidí a vnímá tak, jak nás naši rodiče nikdy neviděli. Poskytne nám právě tu blízkost, kterou jsme potřebovali. Někdy nám zkrátka někdo poskytne přesně to, co moc potřebujeme a co sami sobě nejsme stavu poskytnout.
Tehdy dochází k tomu, že si vztahů s tímto člověkem ceníme nade vše. Někdy se to chápe jako láska. Nebo jako velmi silná náklonnost. Jindy jako silné přátelství nebo závislost. Často však, když takový nade vše ceněný vztah máme, ztrácíme v něm svou volnost, svou svobodu. Začínáme se ve všem orientovat podle a na toho druhého a dělat všechno, abychom „nepokazili“ nebo „zachovali“ vztah.
Metaforicky bychom to mohli zpodobnit tak, jako kdyby někdo držel ruku na našem poranění a ono od toho méně bolelo. A my se nyní neřídíme tím, kam se sami chceme nebo nechceme pohnout, ale snahou neztratit kontakt s těma pomocnýma, léčivýma rukama. Stojíme bez hnutí, jen abychom zas necítili tu starou bolest. Přizpůsobujeme se a stáváme se závislými.
Často prostě začínáme dotyčnému pouze přizvukovat. Ztrácíme svobodu volby, protože ta by mohla vést k bolesti. Neodvážíme se sebemenšího pohybu stranou, protože v něm vidíme riziko, že onen nade vše cenný člověk se nebude chtít pohnout v tu stranu, co my. A my bychom znovu zůstali sami na staré rány, na své problémy, smutek a bolest. Začínáme přemýšlet nad tím, jak neříct nic nevhodného, jak neudělat nic nevhod, jak se nedotknout, jak nezkazit náladu, jak nezpůsobit obavy. Jak nerozhněvat. To je etapa, kdy závratným tempem ztrácíme přirozenost, živost a – svobodu. A samozřejmě tím jenom přivoláme to, čeho se tak bojíme.
Náš partner zadržované emoce vycítí. Ztrácí zájem, protože v nás není nic tvůrčího. Ztrácí pocit svobody, protože my ho bezděky kontrolujeme. Což může vést k rozchodu, ze kterého máme takovou hrůzu. K rozchodu tím víc bolestnému, že jsme ho podvědomě v hloubi duše očekávali. Společně s bolestí z rozchodu přichází, jakkoli je to podivné, ulehčení. Úleva, že teď už se nemusíme přetvařovat a můžeme znovu být sami sebou. Načež ve znovu nabyté svobodě opět hledáme někoho, vedle koho ze strachu z rozchodu budeme schopni zase ztratit, zase obětovat svou přirozenost, svobodu, své tvůrčí základy. To se stává velmi mnohým.
Skutečným posláním a hodnotou blízkého vztahu však není být s někým, vedle koho život tolik nebolí a prostě vedle něj ustrnout. Lidské zrání spočívá v tom, že své rány léčíme a učíme se o sebe postarat sami. Že jiného člověka potkáváme a poznáváme jakožto osobnost, nikoli jako souhrn pro nás příjemných či výhodných vlastností.
V podstatě blízkých vztahů musí ležet snaha zůstat sám sebou, a to i tehdy, může-li to způsobit psychickou bolest. Dovolit si být vedle toho, kdo mi je blízký, zranitelný, i když nevím přesně, jak na to dotyčný bude reagovat. Udělat krok na svojí vlastní cestě i když netuším, jestli mě ten druhý bude chtít doprovázet. A každý další den se snažit být o něco víc opravdový. Rozvíjet ve vztahu svobodu a ne ji omezovat. Jistěže v takové situaci je riziko bolesti a samoty. Je v ní však i šance, že se zrodí opravdová láska a skutečná blízkost. Kdy bez veškerého úsilí a napětí z vaší strany se ten druhý rozhodne jít spolu s vámi. Kdy dojde k něčemu, co jste nemohli čekat, předvídat ani řídit. Kdy dojde ke skutečné lásce. Kdy ten druhý nebude nenahraditelný a supercenný, ale bude prostě milovaným a cenným člověkem. Ne tím jediným na světě, ale každý den se vší rozhodností znovu vyvoleným. Tehdy si budete moci se vší jistotou říci, že ten druhý není s vámi proto, že ho řídíte, ale proto, že si to znovu každý den sám přeje.
Nespočívá náhodou právě v tomhle skutečné společné štěstí?
Aglaya Dateshidze
Klíč ke šťastné lásce: nejprve buďte přáteli
Když do života vkročí ten pravý muž
