Nebezpečí vyčerpané lásky

„Dosud se mělo za to, že charakter člověka je stále stejný. Pravdou však je, že mezi dospíváním a stářím nastanou v lidské duši obrovské změny.“ K takovému závěru dospěli vědci z univerzity v Edinburghu a zveřejnili ho v odborném časopisu Psychology and Aging. V roce 2012 se jim povedlo vyhledat a znovu podrobit zkoumání psychiky sto sedmdesát čtyři z celkem tisíce dvou set zkoumaných, kteří se v roce 1950, kdy dospívali, podrobili psychiatrickému zkoumání duševního stavu. Vědci byli udiveni hloubkou a rozsahem změn u těchto lidí. Pod tíhou věku vytrvaly jen dvě vlastnosti – svědomitost a temperament. Ve spoustě dalších se tito lidé neuvěřitelně změnili.

Zatímco na jednu stranu působí tyto změny logicky – vždyť současní senioři byli během svého života vystaveni opravdu velkému množství zátěže a změn – spousta, či spíše většina odborníků z řad psychiatrů a psychologů tvrdí, že lidské vlastnosti se v průběhu života nemění, pouze se prohlubují a více vystupují na povrch.

Někteří staří lidé někdy bohužel dokáží své okolí doslova tyranizovat. Je typické, že nejvíce se jejich agrese a nespokojenost zaměřuje na ty nejbližší, na ty, kdo o ně pečují a bez jejichž pomoci by vlastně nebyli schopni existovat. Péče o toho nejbližšího se tak může změnit doslova v křížovou cestu.

Jak se může stát, že se někdo chová tímto způsobem? Může to mít řadu příčin. Dnešní senioři rostli, dospívali a vstupovali do dospělého života v nelehkých dobách. Řada z nich poznala nedostatek, hlad, potraviny na lístky, obecnou nejistotu a politický tlak, který pronikal do všech sfér společnosti. Pokud chtěli přežít, pokud chtěli zajistit svou rodinu, museli projevit neobyčejnou pevnost a houževnatost. Když konfrontují svoji životní zkušenost s dneškem, jsou mnohdy zaskočeni, často i znechuceni a občas doslova zděšeni. Zdá se jim, že svět se svou neskromností, hamižností a plýtváním řítí do zkázy. Ve vztazích mezi lidmi je mnohem méně slušnosti a přátelství. A navíc – jejich názory nikoho nezajímají, okolí je maximálně leda tak slušně vyslechne.

Minula je „doba digitální“, většinou neovládají počítač a pocit odříznutosti a izolovanosti se tak ještě prohlubuje. Připadají si vyřazení, bezmocní a k nepotřebě. Mají obavy z budoucnosti, z nedostatku, z toho, že budou odkázáni na něčí pomoc. Pokud hrozí, že budou muset opustit navyklé prostředí, jsou šokováni a plní odporu. Pro člověka dosud zvyklého samostatnému životu ve vlastní domácnosti je strašlivě těžké přivykat ztrátě soukromí a podrobovat se podmínkám a pravidlům nějakého zařízení, nemusí to ani být senior. Právě obava, že „ho někam šoupnou“ paradoxně často stojí za čím dál víc nesnesitelným chováním starého člověka.

Jestliže se ke stáří přidají nemoci – a ony se většinou přidávají – pocit bezmoci se jenom prohlubuje. Reakce je velmi individuální záležitostí, ale někteří staří lidé se opravdu pro svoje nejbližší stávají postrachem. Nikdy nejsou spokojeni, věčně si jenom stěžují, dělají nejrůznější naschvály, vydírají, odmítají spolupracovat, hrubě nadávají, často jsou agresivní slovně a někdy se dokonce pokoušejí o agresi fyzickou. Znechucují a odrazují každého, kdo jim chce nebo musí pomáhat. Tady se pojďme zastavit. Jak je to s tou pomocí a s tím „musením“?


Jestliže se v tomto stavu ocitne osoba, k níž jsme hluboce citově vázáni, je pro nás neobyčejně těžké přijmout myšlenku, že budeme muset překonat její odpor a obrátit se o pomoc na profesionály. Na někoho „cizího“. Přesto však právě to je jediná cesta k naší záchraně. Dnes je mnoho možností, od docházkové péče a donášky obědů až po pobyty v denních centrech.

Často se totiž stává, že osoba, která pečuje, se dostává na pokraj sil duševních i fyzických. To je nepřípustný stav. Jestliže pokládáme za svoji povinnost pomáhat, určitě není naší povinností úplně se obětovat. Péče o někoho blízkého se nesmí stát břemenem táhnoucím nás do propasti. Je třeba dodržet správný poměr mezi tím, co je nezbytné a co je možné ještě udělat, aby seniorovi byly zachovány podmínky, na které je zvyklý, aby netrpěla jeho důstojnost a soukromí. Pokud není možné, aby nadále žil sám, bez odborné péče, odkázán pouze na naši vysilující pomoc, kterou ustavičně kritizuje a napadá, nesmíme váhat. Vyhledáme pečovatelskou službu, poradíme se s ošetřujícím lékařem, zjistíme podmínky, za kterých by senior mohl navštěvovat stacionář. Ignorování totálního vyčerpání láskyplného vztahu nás může ohrozit na zdraví. Jakkoli je to těžké, nesmíme podlehnout vydírání a v zájmu své sebezáchovy jednat i proti přání seniora.

=========
Já tě miluji, a ty …
I v blízkém vztahu musíme zůstat sami sebu