Kód štěstí

V různém věku má lidské štěstí různou chuť.

Každý hledá štěstí podle svého a neexistuje žádný příklad, který bychom mohli předat jiným… tak nějak to napsal Paulo Coelho v Alchymistovi.

Když jsem chodila do školy, byli jsme jednou na exkurzi v historické lékárně «U Zlaté váhy». Návštěva té rozlehlé místnosti naplněné zvláštními vůněmi a příjemným chládkem na mě udělala obrovský dojem. Vymyslela jsem si hru.

Na kuchyňský stůl jsem si nanosila všechny možné lahvičky, mističky, baňky od kapek i majonézy a míchala jsem v nich vodu se sodou, se solí, octem, olejem, různým kořením, lžičkou marmelády i tabletkami acylpyrinu.

Představovala jsem si, že jsem dávný lékař nebo ještě spíš kouzelný alchymista, který hledá nápoj nesmrtelnosti, lásky a štěstí.

Říkala jsem si: «Jak se člověk napije tady toho růžového nápoje, hned bude mít lepší náladu a jeho život bude samá radost a štěstí. A tenhle olej udělá z každé holky krásnou princeznu». Hrozně mě ta hra bavila.

Až po mnoha letech jsem doopravdy pochopila, že takhle to nechodí. Žádné tekutiny zázračně zlepšující náladu, ani princeznovský olej se vyrobit nedají.

Recept na štěstí prostě neexistuje.

Co je neviditelné, nedá se umíchat v žádné křivuli.

Nedá se to píchnout do žíly ani prodávat po mililitrech.

Zvážit, zabalit do roztomilých malých krabiček a užívat třikrát denně po jídle.

Štěstí nejde rozložit na atomy, na molekuly, na věty. Není k němu žádný návod.

Nejde vyrýt do zlaté destičky jeho tajný kód a schovat ho před žádostivýma očima.

Není to parfém.

Ani vzorec.

Ani žádný axiom.

Je to stav.

Maminka vždycky vyprávěla, jak dokonale šťastný byl její dědeček, když se mohl večer posadit u rozpálených kachlových kamen a plést košíky z vrbového proutí. Popíjel u toho nějaký svůj léčivý lektvar, vyprávěl strašidelné příběhy a když se děti bály, smál se, až přivíral oči do úzkých štěrbinek.

A moje prateta se přímo vznášela v oblacích, když sledovala televizní přenosy krasobruslařských soutěží. Před sebou bonboniéru ledové čokolády a v očích slzy dojetí, když sledovala Maškovou nebo Nepelu.

Když potom k nějakému jubileu dostala «Ledové ostří», samým štěstím se rozplakala.

Naše sousedka zakouší celou stupnici radostí, když se její muž vrátí z rybaření s plnou síťovkou ryb. Sama ryby nejí, ale říká, že on má v očích tolik pýchy a hrdosti, že se jí chce tančit.

Vzpomínám si, jak moje sestra šila na svoji oblíbenou panenku. Měla neskutečně šikovné ruce a tvořila doslova přesné kopie opravdového oblečení. A když ji někdo pochválil, rozsvítila se její tvář nelíčeným štěstím.

Já jsem juchala nadšením, když maminka upekla čokoládovou bábovku s oříšky, odložila projednou věčně opravované sešity svých žáků a dívala se se mnou na videu na seriál «Co přináší řeka». Nespěchala, nenapomínala mě, ať nedrobím a když jsem dyndala: «Mami, ještě jeden…», pustila bez řečí další díl.

Časem se štěstí začalo měnit, jeho tvář jaksi zvážněla, jeho součástí se stala i dospělá skepse a najednou samo to slovo mělo úplně jiný zvuk. Už nebyl tak zvonivý a zpěvavý.


A růžky začala vystrkovat závist, ironie i touha mít něco víc.

Chtěla jsem mít všechny ty šaty, co měla Carrie Sarah Jessicy Parkerové v Sexu ve městě, toužila jsem po cestě kolem světa a po obrazu vytvořeném ve stylu enkaustiky, to jest malovaném horkým voskem za pomoci žehličky.

Jak stojí psáno: «V různém věku má štěstí různou chuť». Jak šel čas, leccos mi docházelo.

Štěstí je pro každého jiné a to, co jednoho učiní šťastným, může druhého načisto zklamat a zarmoutit.

Pro někoho je štěstí spíše v maličkostech, zatímco jiný ho spatřuje jaksi globálně.

Pro jednoho štěstí znamená postavit si krásný dřevěný dům, jinému stačí najít třísku k rozdělání ohně.

Naučit se mlčet nebo naopak se naučit mluvit.

Víc raději neslyšet nebo naopak konečně něco zaslechnout.

Jet někam na vzdálené ostrovy nebo konečně moci samostatně vyjít z domu.

«Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování» – dnes mi připadá, že Dostojevskij to vystihl nejlíp.

==========
Přísaha štěstí
Obyčejné skutky, které do života vnášejí štěstí