Rizika přehnané srdečnosti

Jak často pustíte ve frontě před sebe někoho cizího, jdete s kamarádkou do restaurace, která je nad vaše poměry a absolvujete rodinné oslavy místo odpoledne s partnerem? Být ta hodná pro všechny je složitá věc a navíc – někdo vždycky zůstane nespokojený. Nejčastěji jste to vy sama. Christine Wongová píše na svém blogu o tom, jak přílišná ochota a poddajnost brání dosahování vlastních cílů a proč je třeba snažit se jí zbavit.

Už půl hodiny jsem seděla v autě a čekala na svoji kamarádku, která má pokaždé zpoždění. Čekala jsem na ni, abych jí pomohla s přestěhováním. Když konečně poslala SMS «Promiň, hned přijdu», odpověděla jsem: «Nic se neděje! Nehoň se». A byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem taková měkota.

Srdečnost, nebo podlézavost?

Léty jsem si vypěstovala velmi problematický zlozvyk vyhovět každému. Být vstřícný a poddajný, umět se přizpůsobit, to nejsou špatné vlastnosti. Jsou typické pro člověka schopného empatie, pro člověka usilujícího o sociální harmonii. Jenomže občas se změní v podlézání.

Má srdečnost je zčásti důsledkem empatie a porozumění jiných lidí. Porozumění citům jiných lidí bývá často doprovázeno touhou být pochopen také sám. Jinak řečeno, chováme se k lidem hezky, protože toužíme, aby se také oni chovali hezky k nám. Toto životní pravidlo si člověk vyzkouší na vlastní kůži, když dospěje. Druhá část mé vstřícné měkkosti tedy vychází z toho, že se chci lidem líbit, chci, aby věděli, že jsem dobrý člověk. To zní sice ušlechtile, ve skutečnosti ovšem to zavání narcismem.

Chci se líbit i těm, kdo jsou mi lhostejní a dokonce i lidem, kteří mi nejsou sympatičtí.

My, přehnaně přátelští lidé, zkrátka býváme až podlézaví. Nevzpíráme se práci, kterou nikdo jiný nemá čas udělat. A udobřujeme se, i když ještě cítíme křivdu. Souhlasíme s názory, které nesdílíme. Proti tomu všemu nic nenamítáme ve jménu naděje, že budeme přijati a milováni. Věříme, že když vyhovujeme jiným, stáváme se lepšími.

Sociální psycholožka Susan Newmanová ve své «Knize o NE» (The Book of No) vysvětluje: «Žijeme v iluzi, že když pomáháme jiným, stáváme se lepšími. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Sami sebe dostáváme do stresových situací, jsme nervózní a ostatní nás mají za bezpáteřní prosťáčky».

Je snadné pochopit, že tento povahový rys záhy představuje problém. Jsme natolik zvyklí vždycky vyhovět jiným, že zapomínáme, co by se vlastně líbilo nám samotným. To také vysvětluje, proč jsou takto přehnaně poddajní lidé často rovněž nerozhodní. Nevíme, co chtít sami pro sebe, protože přikládáme příliš velký význam přáním jiných.


Když se srdečnost obrací proti nám

Je to vlastně podivné, ale většinu lidí dráždí, když se jim někdo chce zavděčit. Výzkum, jehož výsledky byly v roce 2010 publikovány v časopise The Journal of Personality and Social Psychology, to potvrzuje. Výzkumníci požádali účastníky experimentu, aby si zahráli hru, v níž se udělovaly individuální i skupinové ceny. Při ní porovnávali, jak lidé reagovali na projevy egoismu nebo naopak ušlechtilosti. Proti všem předpokladům hráči, kteří se chovali „správně“, dráždili účastníky výzkumu víc, než jejich sobečtí oponenti.

Lidem se nelíbí egoismus stejně jako přehnaná úslužnost

Výzkum zjistil, že lidem se nelíbí egoismus stejně jako přehnaná «správnost». «Příliš správní» hráči vyvolali reakci natolik negativní, že byli ostatními dokonce vyloučeni z týmu. Dva následující experimenty tento závěr potvrdily a pomohly také odhalit příčiny antipatií.

Za prvé, «dobří» hráči svým «příliš správným» chováním nutili ostatní, aby se ve srovnání s nimi cítili jako ti špatní. Za druhé, byli pokládáni za ty, kdo porušují pravidla, protože překračovali rámec obecně přijatých norem chování. Stejně tak když se „ze všech sil“ snažíme zalíbit, můžeme lidi proti sobě popudit.

Podobně opačný efekt se dá doložit i v jiných oblastech. Výzkum university Notre Dame z roku 2011 ukázal, že lidé poddajní a ochotní vydělávají daleko méně, než osoby s obtížnou povahou. Muži tohoto typu vydělávali o 18 procent méně, než ti „nepříjemní“, ženy o 5 procent méně než jejich hádavé kolegyně. Genderový rozdíl ve výsledcích je vysvětlován tím, že poddajnost a ochota jsou u žen pokládány za přijatelnější vlastnosti, než je tomu u mužů.

Jste-li přehnaně úslužní, snažíte se nedělat problémy. Vypadá to, že byste tedy neměli být překážkou sladěné práci týmu, jenomže kolegové vás mohou pokládat za jeho slabý článek. Svůj názor si raději necháváte pro sebe a hluboce prožíváte negativní emoce, místo co byste si situaci ujasnili. To všechno působí proti vám.

Lidi, kteří se protiví, jsou tvrdohlaví a problematičtí, tým potřebuje při hledání nestandardních řešení.

Jiný experiment ukázal, že příliš ochotní a přátelští lidé odsuzují jiné daleko častěji a přísněji než ti nelaskaví. Poddajnost bývá obvykle doprovázena empatií, ovšem nadbytek „správnosti“ může u jiných vyvolat averzi. Tak se paradoxním způsobem osoba „příjemná v každém ohledu“ může snadno změnit v „nesnášenlivého kritika způsobů“.

Jak přestat být měkota

Pochiopila jsem, že mám-li ubrat na své úslužnosti, musím se naučit nevšímat si disharmonie světa a lidí, kterým se nemusím zamlouvat. To je cena, kterou musím zaplatit, abych mohla být sama sebou.

Abychom se jiným zalíbili, musíme vzít na vědomí, že se jim můžeme také nelíbit. Od samého počátku si musíme být jisti, že si dokážeme poradit sami se sebou v případě společenského propadáku. Abychom se s někým mohli přátelit, musíme akceptovat riziko, že nebudeme mít přátele vůbec žádné.

Pochopila jsem, že příčinou mé úslužnosti je strach být horší než ostatní. Psychologie tomu říká submisivní motivace: cítila jsem, že lidé kolem mě jsou mnohem lepší než já a mým úkolem je přesvědčit je, že se také k něčemu hodím.

Vypracovala jsem si své způsoby boje se submisivní motivací:

1. Berte styk s lidmi jako výzvu

Velmi prospěšným cvičením v případě chronické pokory je myslet jinak. Obvykle jsem s partnerem v rozhovoru automaticky souhlasila, zvláště pokud šlo o někoho cizího. V rámci boje proti tomuto návyku teď využívám každé možné příležitosti ke styku s neznámými lidmi pro cvičení v jiném názoru. Nedávno například si sousedka v letadle začala stěžovat na obsluhu. Místo abych přitakala, že je to opravdu hrozné, pronesla jsem něco jiného: „Ano, ovšem proto je ten let tak levný. Dostáváme, co jsme si zaplatili“. Paní se zasmála a souhlasila.

Ten příklad vypadá opravdu nicotně, ale já jsem si v tu chvíli připadala jistější a dokonce jsem pocítila maličkou dominanci. Z objektivního pohledu to asi působí podivně, ne-li komicky, avšak pro notorického „úslužníka“ je každé sebemenší vyjádření nesouhlasu úspěchem.

Zkoušejte se cvičit v nesouhlasu stále a zpozorujete, že styk s lidmi je pro vás mnohem snazší.

     
2. Pečlivě volte slova

Stále jsem používala slova, která partnera v hovoru pozvedávala a mě srážela. Patřím k těm, kdo se ustavičně omlouvají, i když nemají za co. Když mi někdo poděkuje, reaguju takhle: „To je samozřejmé, to není problém, všechno, co chcete!“

Začala jsem svá slova bedlivě hlídat. Místo abych se omlouvala za nic, říkám „děkuji“. Místo „cokoli chcete“ odpovídám: „prosím“. Znamená to pro mě obrovský zlom. Vyzkoušejte to a ucítíte, jak roste vám narůstá sebedůvěra.

3. Pamatujte, že to není důležité

Jiná taktika, která mi pomohla, spočívá ve vědomí, že nikomu do mě nic není. Problémy má dost lidí – jedni jsou ztrémovaní a chtějí se zalíbit. Jiní jsou příliš zaujatí vlastními problémy a řeči s vámi nepřikládají žádný význam. Tohle vědomí osvobozuje a umožňuje, abyste byli sami sebou.

Nepřehánějte to, neměňte se v bytost nevlídnou, nepřátelskou a nekompromisní. Mezi těmi dvěma krajnostmi je spousta prostoru pro různé možnosti. Hlavní je najít rovnováhu mezi laskavostí a zdvořilostí a nepřinášet v oběť vlastní důstojnost a sebedůvěru.

=========
Jak uzavřít nedokončené situace z minulosti
Rozhodnutí, kterých možná budete ve stáří litovat…

Více pro dobrou náladu: