Naše slova utvářejí náš svět, život i okolí. Proto místo přemýšlení nad tím, zda to, co vyslovíte nahlas, bude vyhovovat ostatním, začněte říkat to, co skutečně sami chcete. Výsledek vás rozhodně překvapí – a udělá vám radost.
„Ne, bohužel nemohu.“ Jak často říkáte „ano“, když chcete říci „ne“ – jenom proto, abyste někoho nezklamali nebo abyste se mu zalíbili? Cítíte se však šťastní, když souhlasíte s něčím, co si ve skutečnosti nepřejete? Příště, než zas automaticky budete souhlasit s něčím podobným, se nejprve zhluboka nadechněte, v duchu si řekněte, jestli něco podobného máte zapotřebí a pak směle proneste: „Ne, bohužel nemohu. Až někdy jindy.“
„Zatím jsem tomu nevěnoval dost času.“ Zkuste tuhle větu říci místo obvyklého „Nemám na nic čas“. Ta první věta je aktivní, druhá pasivní. První ukazuje, že o svém času rozhodujete, že zodpovídáte za svoje jednání, druhá demonstruje odevzdané a neprotivící se plynutí s proudem. Zatím co ta první vysvětluje, druhá zní jako omluva. Cítíte ten rozdíl?
«Pojďme si popovídat.“ „Dejte mi znát, že nejsem sám.“ „Potřebuji, abys mě vyslechl.“ Nebojte se říci si o pomoc. Jestliže jste ochotni pomáhat jiným, dovolte také jim, aby oni podpořili vás. Všichni čas od času potřebujeme někoho, kdo s námi dokáže cítit, projeví empatii nebo s námi prostě chvíli jen tak pobude.
„Bezvýchodné situace neexistují.“ „I v té nejtmavší místnosti je nějaký zdroj světla.“ Na vás je ho najít.
„Vážím si…“ Řada výzkumů potvrzuje, že lidé, kteří umějí být vděční – ať už sobě, jiným nebo světu – jsou fyzicky i psychicky zdravější. Lépe spí, mají vyšší sebevědomí, víc přátel a pevnější vztahy. Zkuste si založit „deník vděčnosti“ a každý den před spaním si do něj zapisujte všechny a všechno, komu a čemu můžete poděkovat.
„Chtěl bych cítit…“ Velmi často myslíme na to, co bychom si chtěli koupit, kam bychom chtěli jít nebo čeho bychom chtěli dosáhnout, ale velmi vzácně se zamýšlíme nad vlastními city. Co bychom chtěli doopravdy zakusit? Lásku, něžnost, blízkost? Možná, že sílu, pocit bezpečí nebo klid a mír? Jakmile si dokážete uvědomit, co byste si doopravdy přáli, pochopíte, jak je třeba jednat a uděláte několik zásadních kroků na cestě k sobě samým.
„Mám na sobě rád…“ Jak snadné je psát nebo říkat jiným: „Jsi úžasný, nádherný, hodný, pozitivní, radostí ze života naplněný a dobrý člověk!“ Ale proč bychom tohle všechno nemohli říci také sami sobě? Každý z nás má dozajista přehršel věcí, kterých si na sobě může považovat. Přesnost, zodpovědnost, cílevědomost, lásku k bližním, štědrost, takt, skromnost a vlídnost… Připomeňte si své nejlepší vlastnosti – ne jednu nebo dvě, ale třeba deset. A pochvalte se za každou zvlášť i za všechny dohromady. Vyznejte lásku sami sobě.
Na první pohled vám to může připadat podivné a snad i trochu sobecké a sebezálibné. Ale není snad divné používat sociální sítě, abychom získali podporu a lajky, není podivné chodit po nákupech, abychom něčím zaplnili vnitřní prázdnotu, není smutné ukončit vztah, protože partner si nás neváží? Pravda je však taková, že nemůžeme očekávat že nás někdo bude milovat a vážit si nás, jestliže my sami si sebe nevážíme a nemilujeme se.
Co na sobě máte rádi? A čeho si u sebe vážíte?
Corinne Dobbasová
7 lekcí, které jsem se naučila do své třicítky
Hledám se. 7 pravidel, která vám změní život hned teď.