Nedívejte se do křivého zrcadla

Nezabývejte se výplody něčí choré mysli. Je to jen křivé zrcadlo.

Žila jednou jedna dívka, krásná, milá a chytrá, ovládala čtyři jazyky, uměla opravit mixér, cvičila hatha jógu, pekla skvostný štrúdl a když na někoho pohlédla zpod dlouhých hedvábných řas, bylo to jako by se kolem sypaly chrpové lístky. Žila šťastně a spokojeně.

Procházela se jednou jen tak po městě a zašla do malého starožitnictví. Měli tam starobylé zrcadlo, krásné a velké tak, že se v něm mohla vidět úplně celá. Rám byl vyřezávaný a zdobený zlatými plátky.

«To je ale krása», pomyslela si dívka. A bez ohledu na cenu zrcadlo koupila, přinesla domů a pověsila na zeď.

Ale dál už to bylo všechno nějak divné. Ráno si dívka oblékla své oblíbené šaty a vtom zrcadlo zavrčelo: «Vypadáš v tom tlustá a ta barva ti vůbec nejde! Vypadáš v tom jako rozteklej sulc!»

Dívka se na sebe zadívala: «Rozteklej sulc…» — raději šaty vrátila do skříně.

Když si u nádobí začala prozpěvovat, zrcadlo urylo: «Tedy ty máš ale ječák… a co to prosím tě zpíváš za popík, kdo to má poslouchat…» Dívka se raději odmlčela.

A když si dívka dělala plány na dovolenou, zrcadlo spustilo: «Není to trochu drahej špás, válet se za hříšný peníze u moře?» nebo: «A co si jako myslíš, že tam tak vzácnýho uvidíš? Oni ti teď dávaj dva platy měsíčně, nebo co?»

«Je fakt, že peněz moc nemám…», pomyslela si dívka. A zůstala radši doma.

S domácností to bylo stejné. Uvařila svíčkovou s knedlíkem, omáčka mňamka, knedlíky jako peří, a zrcadlo na to: «Tohle není svíčková. To je jak zbytky z nějaký nádražní restaurace».

Zkrátka a dobře, s dívkou to začalo jít z kopce. Zhubla o patnáct kilo, pobledla, tři ze čtyř jazyků i recept na štrúdl zapomněla, ásany ji přestaly zajímat, na rozbitý mixér se na polici prášilo, když zamrkala, žádné chrpové lístky vzduchem nepoletovaly. A oblékala se do nějakých beztvarých hábitů.

Radost z práce ji nadobro opustila a doma si nedokázala pořádně odpočinout.

Ať se snažila jak se snažila, zrcadlu se nic nezamlouvalo a každou její snahu krutě ztrhalo. Hotová beznaděj.

Jednou si všimla, že v městské knihovně bude přednáška o poetismu. Rozhodla se, že půjde, přijde aspoň trochu na jiné myšlenky, udělá si radost a zapomene na svůj bezútěšný život. Poetismus už od školy milovala.

Začala se chystat, dala si do kabelky sešit a tužku, jablko na svačinu, popadla svetr, kdyby se ochladilo, a šla kolem zrcadla ke dveřím. A zrcadlo jako by mezi řečí jen tak procedilo: «Ten tvůj poetismus… samé naivní veršíky, nablblé říkánky, vlky plky pro nafoukané snoby, žádný smysl to nemá».

Tohle už dívka nedokázala snést. «Cože???», zvýšila na zrcadlo hlas. «Cos to říkalo?»

A zrcadlo klidně a rozšafně mlelo: «Potrhlíci to byli! Kapky inkoustu! Pche! Papoušci na motorce! Pche! Všechno opilci a povaleči!» A ohavně se zahihňalo.

Tohle nemohla jen tak nechat, prostě musela odpovědět a začala se hádat. A byla to hádka nelítostná. Předmět dívka dobře znala, autory i jejich dílo milovala. O nich žádné pochyby nepřipouštěla a nedala si je vnutit.

Hádali se hodinu, hádali se dvě, přednáška v knihovně už se musela pomalu chýlit ke konci, na stole se vršily knihy a stará skripta, dívka polkla prášek na uklidnění, potom druhý, ale všechno to k ničemu nebylo. Zrcadlo si nevraživě bublalo dál.

Uplynul den, večer i noc, uplynul další celý den a jejich pře neměla konce. Dívka křičela, zrcadlo skřípavě hulákalo.

Možná by se byla nakonec zbláznila nebo zemřela vyčerpáním, kdo ví, naštěstí však vpodvečer kolem jejích dveří procházel nějaký dobrý muž a když uslyšel ten křik, zabouchal. Otevřela mu, celá rozcuchaná, uplakaná, vysílená. Nahlédl do dveří, rozhlédl se kolem dokola, uviděl na zdi zrcadlo a povídá dívce:

«Měj rozum, holka nešťastná, co se s ním přeš, co se snažíš? Vždyť to zrcadlo je křivé!»

No tohle… Dívka se dívá, dívá – a opravdu – vždyť ono je křivé! Načisto a úplně křivé!


Sundala zrcadlo ze stěny, zamotala do starého závěsu a odnesla pryč. Už nikdy se k němu nepřiblížila, natož aby se do něj podívala.

A dál už to bylo všechno pořád lepší a lepší.

Znovu se jí vybavily všechny tři jazyky a ještě k nim začala studovat dva další, oprášila mixér, opravila ho a hned v něm připravila skvělou náplň do štrúdlu, večer si zopakovala pár ásan hatha jógy a než usnula, zasypala celý pokoj chrpovými lístky… Všechny šaty jí zase slušely a nad svíčkovou mlaskali známí i příbuzenstvo.

A poučení z tohoto příběhu plynoucí? Obloukem se vyhněte a nikdy se nedívejte do křivého zrcadla.

I kdyby mělo hustou blond hřívu a ocelově modré oči nebo vám koupilo Mercedes C kabriolet v nejluxusnějším provedení.

I kdyby se vaše známost začala tak, že okamžitě bylo jasné, že «to byl zkrátka osud».

I kdybyste se kamarádili od páté třídy a v dětství si navzájem půjčovali mikiny s Mickey Mousem a plyšové medvídky.

I kdyby patřilo k vašim příbuzným.

A dokonce i kdyby snad promlouvalo vaším vlastním hlasem.

Jestliže se vám nedaří a jde to s vámi z kopce, zhubli jste o patnáct kilo a tam, kde visí zrcadlo, vám i zářivý jarní den připadá zachmuřený, je to jasný příznak. Vyhoďte ho rovnou pryč nebo ho aspoň zabalte do černé fólie, která nepropustí ani jediný jeho jedovatý paprsek. A odneste ho na půdu nebo do sklepa.

A pokud už jste se do něj snad náhodou podívali, nepokoušejte se pochopit co a jak, nesnažte se vyznat v tom, co vám ukazuje. Nenamáhejte se úvahami. Nezabývejte se výplody choré mysli. Je to zkrátka křivé zrcadlo.

=========
Křivda je druh osobního jedu
Křivda, jíž se nikdo nedopustil