Brené Brownová (nar. 1965) přednáší na fakultě sociálních věd a zabývá se výzkumem pocitů studu, opravdovosti a sounáležitosti na universitě v Houstonu. Je autorkou řady knih, mezi nimi mnoha bestsellerů, z nichž některé vyšly také u nás.
Deset let píšu o studu, odvaze, zranitelnosti a pocitech viny, přičemž odpuštění zůstávalo stranou. Proč?
Najít souvislost mezi odpuštěním a hlavními tématy mé práce nebylo vůbec jednoduché. Nashromáždila jsem spoustu údajů, ale nijak se mi nedařilo zachytit souvislosti, popsat to vzájemné spojení.
Nejblíže jsem se tématu odpuštění ocitla při práci na knize „Dary nedokonalosti“ (Návrat domů, 2012). Už se mi zdálo, že jsem chytla to téma za pačesy, ale těsně před odesláním materiálu do nakladatelství tři hloubkové rozhovory moji hypotézu vyvrátily.
Při kvantitativním výzkumu je naprosto normální narazit na výjimku. Jestliže většina výsledků hypotézu potvrzuje, je teorie pokládána za správnou.
Kvalitativní metody, jako například hloubkový rozhovor, nic podobného nepřipouštějí. Každý příběh má svůj význam, každá z výzkumníkových hypotéz musí odpovídat absolutně všem údajům. Jestliže se něco vymyká, je vaše hypotéza nesprávná. Je to opravdu hrozný pocit. Veškeré vaše vývody v tu chvíli letí do koše. Ale svědomitost mě při práci ještě nikdy nezklamala. Takže vše, co jsem si ujasnila o odpouštění, jsem pro absenci jiné hypotézy zkrátka odložila na lepší časy.
Jednou jsem vyslechla kázání o odpuštění. Joe vyprávěl, jak za ním přišla jistá dvojice těsně před rozvodem. Žena vysvětlovala, že ji manžel podváděl. Oba manželé byli při pomyšlení na rozchod téměř zoufalí. Žena však nedokázala zradu odpustit. A muž zase podle Joeových slov nedokázal odpustit sám sobě.
Joe jim řekl: «Abyste si dokázali odpustit, musíte se smířit s tím, že něco zemřelo. Aby došlo k odpuštění, něco musí zemřít. A vy to budete muset oplakat. Tím se kruh uzavře».
Musela jsem skrýt tvář do dlaní: konečně se mi všechny ty kousky poskládaly do celistvého obrazu! Pocítila jsem, jak se složitý zámek, ke kterému jsem konečně nalezla klíč, začíná otáčet. Odpuštění je tak náročné proto, že cesta k němu vede přes smrt a žal. Já jsem se snažila nahlížet ho přes štědrost a lásku – ale nic z toho nebylo. Vnímat ho musíme přes hoře a smutek.
Zvážíme-li propast strachu, v níž se ocitáme v případě ztráty, nemůže být snad žádný čin víc štědrý a milující než souhlas s prožitím smutku kvůli odpuštění. Komu bylo odpuštěno, ten je milován.
Ona smrt, nezbytná k otevření cesty pro odpuštění, může mít různé podoby:
Možná bude třeba rozloučit se se svými očekáváními a sny.
Možná bude třeba rozžehnat se s pocitem moci, který nám dodávalo vědomí správného postoje.
Nebo zanechat naděje, i když se nevzdáme podpory a souhlasu lidí kolem.
Joe řekl: „Ať to bylo cokoli, odžilo si to svůj čas. Nestačí na to prostě nemyslet. Musí to zemřít a my pro ten odchod musíme pocítit žal. Cena odpuštění je vysoká. Někdy nemožně vysoká“.
Po několik let jsem se vracela ke svým údajům, abych myšlenku odpuštění zkoumala z nového úhlu pohledu: přes uzavření a pocit žalu nad tím, co odešlo. Přepracovala jsem otázky, provedla nové rozhovory, četla knihy.
Nepřekvapuje mě, že empirické zkoumání potvrzuje vliv odpuštění na citový, psychický i fyzický stav. Potvrzení tohoto faktu jsem našla v nádherné knize Desmonda Tutu a jeho dcery Mpho Tutu: „Kniha odpuštění: Uzdravme sebe i svět“ (Beta, 2014).
Desmond Tutu je podivuhodný člověk. Narodil se roku 1931 a je anglikánským arcibiskupem v Jihoafrické republice. V roce 1984 se stal laureátem Nobelovy ceny za svůj boj proti apartheidu. Jeho kniha na mě udělala dojem, který lze jen těžko popsat slovy. Mohu pouze poradit přečíst si ji. Nejenom potvrzuje Joeova slova o tom, jak funguje odpuštění, ale mluví také o dobře známých tématech – zranitelnosti, studu, odvaze… a síle, kterou má příběh. Autor se v knize dělí o svůj praktický přístup k odpuštění. Radí vyprávět společný příběh, pojmenovat bolavý bod a vyslovit odpuštění. A pak se rozhodnout, zda ve vztahu pokračovat nebo ho ukončit.
Píše: «Odpuštění není žádný altruismus. Je to spíše důstojná forma egoismu. V procesu odpuštění má své místo nenávist i hněv. Emoce vypovídají, že jsme živí lidé. A více než to. Hloubka naší schopnosti milovat je zpravidla srovnatelná s naší schopností pociťovat hněv. Nemá smysl nemít se rád za zuřivost, kterou pociťujeme vůči lidem páchajícím strašlivé činy.
Když mluvím o odpuštění, věřím, že když odpustíme, stáváme se lepší verzí sebe sama. Lepší verzí člověka, kterého pohltila nenávist a zloba. Zůstávat v takovém stavu by znamenalo dát sám sebe v oběť, stát se závislým na protivníkovi. Jestliže však v sobě najdete sílu odpustit, nejste na něm už závislí. Jdete vpřed a pomáháte protivníkovi, aby se rovněž stal lepší verzí sebe sama“.
Odpuštění není zapomenutí, není to útěk před odpovědností ani shovívavost. Je to proces navrácení svého života sobě samému. Je to náš návrat k životu. Desmond Tutu a jeho dcera potvrzují, že pohroužit se do příběhu znamená získat jasnost, moudrost i úctu k sobě samému. Velmi často hledáme jednoduché odpovědi na složité otázky, pochybujeme o svých silách, podléháme strachu a příliš brzy se vzdáváme. Lepší je tohle všechno nahradit pohroužením do příběhu, do historie.
Ještě jsem nepotkala člověka, pro kterého by bylo snadné odpustit. A to včetně odpuštění sobě samému.
V rodině i v důvěrném vztahu jeden druhého milujeme — a pravidelně jeden druhému ubližujeme. Otázka zní, co má zemřít, aby vztah ještě dostal šanci.
Nepodmíněné přijetí
Když je vám zle, dělejte něco