Jak často se nám zdá, že jsme se už dostatečně omluvili, zatímco ten druhý je stále ještě dotčený a smutný! Pokud se podobné roztržky a nedorozumění hromadí, může dojít i k ohrožení vztahu. Podobným nedorozuměním se však můžeme vyhnout.
Urážlivá slova, domluvená a potom zmeškaná setkání, drobná nedopatření a chyby se závažnými důsledky… Každodenní život přináší tisíce příležitostí k chybným krokům a chybám způsobeným naším jednáním nebo naopak tím, že jsme nijak nejednali. Jestliže však omluva je v případě, že se něčeho takového dopustíme, tím nejmenším přirozeným požadavkem na každého slušného člověka, pak umění správně se omluvit, to už znamená know-how. Nestačí jenom pronést pár slov, je třeba projít různými etapami, které umožní chybu napravit anebo alespoň zmírnit dopad způsobené křivdy či urážky.
„Někteří lidé se domnívají, že k tomu stačí vysvětlit důvod toho, co se to stalo,“ říká kouč John Kim, který sám sobě říká „rozzlobený terapeut“. „To znamená, že jednají, jako by se ospravedlňovali nebo snad bránili. Avšak vyjádřit lítost z pozice sebeobrany není dost dobře možné.“
Nemůžeme se doopravdy upřímně omluvit, jestliže neuznáme, že jsme tomu druhému ublížili a že jsme mu způsobili bolest. Roy J. Lewicki, emeritní profesor univerzity v americkém Ohiu, provedl v roce 2016 experiment, kterého se zúčastnilo 755 lidí. Jeho téma bylo zadáno otázkou: Jaký druh omluvy může vztah skutečně obnovit? Finální výsledek měl podobu šesti určujících faktorů.
1. Vyjádřit lítost.
„Je mi to opravdu moc líto,“ „Je mi líto, že se to stalo“… Jasně vyjádřit lítost, natolik upřímně, nakolik je to jen možné – to je výchozí bod. Lidé obvykle mají tendenci začínat vysvětlením, které ovšem zní nepříjemně, jako kdybychom se tímto způsobem chtěli zbavit zodpovědnosti. Je dost pochopitelné, že to nemá očekávanou odezvu a vztah to nezlepší. Lepší by bylo místo toho říci – a žádoucí by bylo také si to myslet – že si uvědomujeme, že jsme toho druhého zranili nebo že jsme vzájemnému vztahu uškodili. Pouze takové pochopení, srozumitelně vyjádřené nahlas, umožní dotyčnému, aby byl schopen nám naslouchat.
2. Vysvětlit, co se stalo.
K obnovení vztahu nestačí prostě říci, že je nám to líto. Musíte věnovat patřičný čas vysvětlení, jak se přihodilo, že jste tomu druhému, ať už neradi anebo naschvál způsobili takové trápení. O tom je třeba mluvit, protože tak potvrzujete, že tento vztah je pro vás cenný. Je důležité, aby váš partner porozuměl tomu, co vás přivedlo k té chybě — jaký běh událostí, jaký stav mysli, které okolnosti, jaké nedorozumění. Udělá si tak jasnou představu o tom, co všechno bylo v sázce a proč jste to byli vy, kdo prohrál. Pomůže mu to ozřejmit si situaci a později se i rozhodnout, jestli vám dokáže odpustit, anebo ne.
3. přiznat svou zodpovědnost.
Musíme poznamenat, že lidé mívají tendenci hledat pro sebe omluvy i ve chvílích, kdy se pokoušejí prosit o odpuštění. Není to ani příliš poctivé, ani příliš účinné. Uznat svoji zodpovědnost a zároveň přitom nehledat způsob, jak se zbavit pocitu viny, to je to nejmenší, co můžeme a musíme udělat v případě, že jsme překročili jisté meze.
Může se stát, že zraníme někoho jiného, aniž bychom to měli v úmyslu, to však nijak nezmenšuje dopad způsobených ran. Navrhovat dotyčnému, aby na to zapomněl nebo tomu nevěnoval pozornost, je špatně. Daleko vhodnější je uznat škody, které jsme natropili a vyjádřit nad tím lítost – rozhodně neuvíznout ve druhé etapě vysvětlováním, že se s tím zkrátka musí vypořádat a že konec konců, škoda není zas tak veliká a tolik se toho nestalo.
4. promluvit o svých pocitech.
Poté, co jsme vyjádřili svoji lítost, vysvětlili fakta a uznali svoji zodpovědnost, nastává čas promluvit o pocitech. Je důležité říci tomu druhému úplně všechno. Promluvit o pocitu viny, o rozpacích, smutku a zahanbení… Vyjádřete slovy všechno, co prožíváte. Musejí to být slova dokazující vaši empatii, tu empatii, které se vám nejspíš nedostávalo, když jste druhému způsobili bolest.
Vyjádření lítosti umožňuje tomu druhému pochopit, že vnímáme míru trpení, které jsme mu způsobili, že si uvědomujeme, že trpí v důsledku našeho jednání. To samo o sobě už může působit hojivě.
5. navrhnout nápravu způsobeného.
Tato etapa je vhodná zejména v případech, kdy škoda je měřitelná. Avšak nejenom v nich. Nyní se můžete toho druhého zeptat, co byste mohli napravit a jak zmírnit bolest, kterou jste mu způsobili. Samozřejmě se nejedná o to, že byste mu dokázali vrátit duševní klid anebo dobrou náladu. Jde o to, že navrhnete napravení toho, co se napravit dá, a to způsobem pro druhého vhodným, abyste co možná nejvíc zmenšili škodu, která mu byla způsobena.
6. požádat o odpuštění.
Závěrečná etapa znamená poprosit o odpuštění. Vyjádřit je třeba svou prosbu upřímně a skromně. Odpuštění skýtá možnost obnovit ve vztahu ztracenou rovnováhu anebo znovunastolit předchozí dohodu. Je však svobodnou volbou toho druhého, zda vám své odpuštění dá, anebo to odmítne. A vy musíte tuto skutečnost přijmout. Často jsou lidé přesvědčeni, že sama skutečnost, že se omluvili a požádali o odpuštění jim zaručuje, že ten druhý omluvu přijme a odpustí.
Musíme si však uvědomit, že odmítnout odpuštění je někdy pro druhou stranu jedinou možností, jak přestat trpět. Všechno, co můžeme udělat, je vložit do své prosby o odpuštění všechnu svou upřímnost a potom tento okamžik naplno prožívat. Naplno si uvědomovat svobodu volby toho, koho jsme o odpuštění prosili a zároveň si uchovat naději na udržení a obnovu vztahu.
Elza Lestvická
7 vět, které bychom měli říkat častěji
12 věcí, za které se nemusíte omlouvat