Existuje jeden velmi zajímavý test pro děti předškolního věku. Dítěti ukážou dva obrázky. Na obou je chlapeček a lavička. Na prvním obrázku chlapeček utíká, na druhém upadl, protože vrazil do lavičky. Dítěti je položena otázka:
«Kdo za to může?»
Tříleté děti nejčastěji odpovídají, že za to může lavička. Stála chlapečkovi v cestě a on se uhodil a spadl. Zajímavé je, že už pětileté děti říkají, že za to může spíš chlapeček, protože je třeba dávat pozor na cestu.
Proč se ty odpovědi tolik liší?
Je to jednoduché. Tříleté dítě se ještě nedokáže samo na sebe kriticky podívat. Cítí se vždycky zcela nevinně. Chlapečka na obrázku spojuje se sebou. Proto je jasné, že za všechno může ta zlá lavička.
Po pátém roce už pokročilejší duševní rozvoj dítěti umožňuje hodnotit samo sebe a své jednání kriticky.
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Co tím vším chceme říci? Pouze to, že u některých dospělých ještě dneska za všechno může lavička..
Poznali jste se? Pakliže ne, je to dobře. Protože dospělý člověk by měl vědět, že všechny jeho úspěchy i nezdary záleží jen a jen na něm.
Vemte už konečně život do svých rukou! Každý člověk je tvůrcem, který svůj život píše zcela samostatně: svými názory, myšlenkami, pozorností, jednáním atd. atd. I když si to neuvědomuje nebo uvědomovat nechce.
Takže až si příště budete stěžovat a vinit ze své smůly a neúspěchů všechny okolo, vzpomeňte si, že lavička opravdu za nic nemůže!
Storyfox
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Kam se upírá mysl, tam odchází energie
Každý může být světlem
Co je tohle za ¨-)§)-)-)§?!!! Jistěže si mnohdy za svoje potíže můžeme sami a bylo by slabošské nepřiznat si, že jsme udělali chybu – ale kvůli tomu snad budeme popírat takové věci jako je diskriminace, nespravedlivá perzekuce, defektní genetická výbava nebo docela obyčejná smůla? Co se takhle konečně naučit přemýšlet a rozlišovat, kdy je vina na naši straně a kdy za náš stav můžou kreténi okolo nás nebo jiné nepříznivé okolnosti, na které nemáme vliv? To, co popisujete, je ten nejprimitivnější obranný mechanismus naší psychiky – je vždycky snadnější říct, že každý si za všechno může sám, než se učit soucitu, solidaritě a někdy i přijetí vlastní bezmoci z toho, že pomoct nemůžeme…