Syndrom žáby v hrnci. Co lidi nutí trpět pořád víc a víc.

Nejspíš už znáte příběh o žábě v hrnci. Často slouží jako podobenství při výkladu tak zvaného inkrementalismu (metody dosahování cíle postupně, po malých kouscích). V rámci vědeckého rozvoje byly už prováděny nejrůznější podivné experimenty. Je tedy klidně možné, že skutečně šlo o vědecký pokus, jak se často uvádí. Nebo je to jen trefně zvolený příměr či vtipná bajka. Tak či onak, rádi bychom se u tohoto žabího syndromu zastavili.

Podstata experimentu se žábou v hrnci s vodou měla spočívat v tom, že nešťastného obojživelníka vložili do hrnce s vodou, jejíž teplota byla pro žábu zcela přijatelná. Hrnec byl postaven na opravdu velmi malý oheň, takže se voda velice postupně mírně ohřívala. Žába se proto stíhala změnám přizpůsobit a postupně si zvykat na ne už tak docela ideální teplotu. Tato adaptace ji ovšem stála značný objem sil z jejích vnitřních zdrojů. Když se pak další pobyt ve stále více horké vodě stal nesnesitelným, žábě už nezbylo dost sil, které by jí umožnily z hrnce s vodou vyskočit. Kontrolní pokus s druhou žábou ukázal, že když byla umístěna rovnou do horké vody, okamžitě vyskočila ven. Neutrácela předem síly na zbytečné přizpůsobování se, a dokázala proto vyskočila vzápětí. Zachránila si tak život.

Žába v hrnci s vodou z psychologického hlediska.

Proč tento experiment přitáhl moji pozornost psychologa? Většina lidí se totiž v určité situaci zachová jako ta žába. Říkají si: „Ještě to docela ujde, mohlo by to být horší…” nebo „Ještě není nejhůř…“ A posouvají hranici toho, co je ještě snesitelné, až se časem původní představa onoho „nejhůř” stane realitou všedního dne. Když si pak takový člověk uvědomí, že je opravdu zle, bývá nejen zle, bývá už pozdě. Stále častěji ke mně přicházejí klienti, jejichž život připomíná pobyt žáby v postupně se ohřívající vodě. Jistěže ne úplně všichni, ale značný počet z nich stále častěji vypráví o tom, jak zpočátku prostě přehlíželi malé těžkosti a první signály následujících problémových situací. Adaptovali se, přizpůsobovali se a přivykali, zatím co situace byla stále závažnější.

• Patří sem kupříkladu přidávání povinností v zaměstnání. Jeden měsíc jim přidali tohle, další zas támhleto. V důsledku jsou postižení nuceni brát si práci domů a pracovat do půlnoci, aby všechno stihli. To trvalo, dokud nenastal kolaps a zdravotní problémy. Dodejme, že stejně postupně zaměstnavatelé jednají, když chtějí snížit platy, omezit prémie nebo propouštět.
• Patří sem i pasivní, respektive nulová reakce na drobné mrzutosti či urážky v partnerském soužití. Typické je, že když jeden z partnerů k něčemu takovému mlčí, ten druhý jedná stále tvrději a bezohledněji. Typickým příkladem je postoj ženy k partnerovu pití. Nejprve je ráda, že chodí do hospody jen jednou týdně – ať si posedí s kamarády. Za rok už muž chodí do hospody denně, ale mohlo by přece být i hůř. Nemusel by například domů přijít vůbec. Pak přijdou nadávky a bití. Vzala by si před lety někoho takového? Samozřejmě, že ne. Ale přivykala.
• Patří sem i adaptace a přizpůsobování se partě u mladého hocha, se kterým nikdo z jeho „přátel“ nepočítá, jeho zájem je jim lhostejný, nedbají na jeho názory a chovají se k němu v každém ohledu včetně fyzického násilí stále hůř, protože jim neklade žádný odpor. Mladík však ze zvyku v partě zůstává a ke všemu špatnému stále mlčí.

Je při tom evidentní, že kdyby onomu nešťastnému zaměstnanci přidali celý objem té práce navíc najednou, byl by schopen normálně posoudit nesmyslnost takového požadavku a odmítl by ho. Stejně tak v partnerské dvojici – kdyby se partner hned na počátku choval tak, jak si to dovolil po několika měsících nebo letech, nevyhnutelně by následoval rozchod, respektive možná by ani k partnerství nedošlo. A to samé platí o tom mladíkovi. Žába by zkrátka z vařící vody vyskočila.

Co vlastně lidi přiměje trpět stále víc a souhlasit se stále těžšími životními podmínkami?

Příčina spočívá právě v té postupnosti. V postupném přitvrzování podmínek. Zpočátku to vypadá, že všechno je dobré, přihodila se jen nějaká malá nepříjemnost, se kterou si člověk úplně snadno poradí. V některých případech tomu tak skutečně je. Zvláště jde-li o nepříjemnost dočasnou, tím spíše pak když člověk dokáže včas dát najevo, že tohle rozhodně není to, s čím původně počítal a o co by i nadále stál.

Potom se postupně objeví ještě několik drobných nepříjemností. A ještě později další. Znovu a znovu. Ale uvažování se většinou nemění, zůstává stejné – poradil jsem si prve, poradím si i teď. Postupně tak člověk za hromadou svých problémů přestává vidět sebe sama a tak tak stíhá s nimi nějak naložit. Až do okamžiku příslovečné poslední kapky. Do chvíle, kdy už si neporadí s ničím a je zle, protože voda už je nesnesitelně horká a vařící.

Lidé naštěstí nejsou žáby a vždycky mají šanci. Jistě, v nesnesitelné situaci může dojít k nervovému kolapsu a mohou se objevit problémy se zdravím. Ale obvykle právě nějaký takový otřes poskytuje zároveň i možnost zamyslet se, zhodnotit si to, co se děje a položit si kardinální otázku: mám se až se uzdravím znovu vracet do vařící vody? Mám to zapotřebí?

Jak poznat, že se život začíná podobat pobytu žáby v hrnci s vodou?

Až zase příště řeknete: „Ještě to ujde“, zamyslete se. Nejste náhodou v hrnci s vodou? Přijít na to je dost prosté. Stačí položit si otázku: „Jsem v životě se vším spokojený ?“ Pokud bude odpověď kladná, je to výborné a váš život patří pouze vám. Při záporné odpovědi…

• se vynasnažte vyjmenovat všechno, s čím spokojeni nejste
• si vybavte, kdy se objevily první těžkosti nebo nepříjemnosti
• uvědomte si řetězec příčin a následků – srovnejte stav úplně na počátku se stavem dnešním
• si naplánujte jednání, které vám umožní z vody vyskočit, dokud není už úplně horká
• jednejte hned

Dávejte na sebe pozor a buďte pány svého života.

=========
Jak se naučit říkat ne: 5 kroků k tomu, aby se s naším názorem počítalo.
Negativní stránka pozitivního myšlení