Pokud je vám něco přes čtyřicet, měli byste to vědět…

Krize středního věku

Během života člověk projde dvěma významnými krizovými obdobími spojenými s věkem. První je to v dospívání (vybavte si své děti, když jim bylo dvanáct, čtrnáct let). Druhým náročným obdobím je krize středního věku. Dalo by se říci, že ta první krize je přechodem k dospělosti. Ta druhá se týká skutečné zralosti. Jak ji poznáme?

S moderní dobou a vývojem společnosti se u krize středního věku posouvá věková hranice. Zatímco ještě naši dědečkové a babičky byli v padesáti pokládáni za staré, dnes je věk mezi čtyřicítkou až padesátkou pokládán za střed života.

Krizí středního věku procházejí muži i ženy. U každého je trochu jiná.

Ženy se v tomto věku často musejí postarat nejenom o dospívající děti, ale také o stárnoucí rodiče. To představuje velikou zátěž zodpovědnosti. Zároveň přichází menopauza, fyzické a vzhledové změny, pokles fyzického výkonu a narůstající únava. Ženy někdy náhle ztrácejí zájem o všechno, co je dříve zajímalo a propadají se do pasivity. Společné zájmy s partnerem jsou pryč, žena zaujímá odstup a někdy se uzavírá do sebe. Cítí se nešťastná, k ničemu, osamělá a smutná. Namáhá ji dát najevo nějaké kladné emoce. Má pocit, že obětovala mládí partnerovi a rodině a teď nemá nic, ani vzpomínky, protože si nic neužila. Často tento stav nějakou dobu trvá, postupně se upravuje a zklidňuje, záleží na tom, jak se žena sama postaví k tomu, co prožívá a jak jí pomáhá nebo nepomáhá partner a nejbližší okolí. Pro ženu je někdy paradoxně velkou pomocí právě její zodpovědnost.

Vzácněji pocity zmaru a nenaplněného života vyústí v poryvy touhy po nezávislosti a snahy všechno dohnat. Žena o sebe začíná ve zvýšené míře dbát, cvičí, kupuje si nové oblečení, utrácí za kosmetiku a kadeřníka, flámuje s kolegy a kamarádkami, flirtuje a nebojí se ani nevěry. Na výtky reaguje agresivně, vztekle, odmítá dál nést odpovědnost za rodinu, odmítá se vůbec doma angažovat.

Muži po čtyřicítce často z ničeho nic začínají rekapitulovat dosavadní život a se smutkem docházejí k závěru, že jim protekl mezi prsty, že ničeho významného nedosáhli a všechno, co dělali, vlastně nemělo smysl ani hodnotu. Mají pocit, že se dostali na jakýsi vrchol a dál je čeká jenom to horší. Všechno včetně manželky je nudí, jsou věčně otrávení a podráždění. Přestávají se stýkat s přáteli, nechtějí chodit mezi lidi vůbec.


Mužská ješitnost je fyzickými proměnami a poklesem výkonnosti – zejména té sexuální – které jsou s věkem nerozlučně spojeny, těžce zraňována. Někdy si muži chtějí dokazovat, že «ještě nejsou úplně vyřízení» střídáním známostí na jednu noc. Často takzvaně «dostanou druhou mízu» a navazují poměr s novými partnerkami, často výrazně mladšími. Začínají vést mladistvý styl života, chodí běhat, barví si vlasy, oblékají se a snaží se chovat i mluvit jako dvacetiletí. Pořizují si tuningová auta nebo silné motorky. Někdy si potvrzují, že «jsou ještě chlapi» do té míry, že to vede k rozpadu původní rodiny a muž se znovu ožení. V nové rodině přivádějí na svět nové děti.

Pro ženy i muže se k těmto pocitům a projevům přidává strach ze stárnutí, vědomí, že život není nekonečný, že v něm nestihnou všechno, co kdysi chtěli. Ne u každého musí nutně jít o skutečnou krizi. Nicméně pokud se dostaví, nemá smysl ji přehlížet. Nejlepší cestou je zamyslet se nad svými pocity, v klidu si zhodnotit, čeho jsme dosáhli a čeho ne, co se nám povedlo, které sny jsme si splnili, a zda všechno bylo opravdu tak marné a k ničemu, jak nám to připadá. Střízlivě uvažující člověk i ve stavu sklíčenosti většinou dokáže rozpoznat, co je pravda.

Ve středním věku přestává mnohé z minulosti platit. Často je citován Carl Jung, který o tomto životním období, které nazval životním polednem řekl, že «Pravdy životního dopoledne se odpoledne stávají lží». Každý dospělý člověk by však měl v životě mít své základní opěrné body: rodinu, práci a přátele. Odříkat se jich, vyhýbat se jim a zavrhovat je není dobrá cesta, stejně jako utápění se v alkoholu.

Krize středního věku není tragédie, je to období velké psychické proměny. Není to něco, co nás postihlo jako člověka postihuje nějaké neštěstí, a nemá žádnou logiku ptát se po důvodech proč nás to postihlo. Lepší je klást si otázku jak v životě dál.

Zralý věk má své přednosti, a ty je třeba objevit. Hledat si nové záliby a zájmy, které nahradí ty staré. Plánovat, co všechno ještě v životě budeme dělat a co chceme zvládnout. Nemá smysl «hrát si na mládí» s pomocí jeho vnějších atributů a přepínat své výkony, abychom si dokázali, «že ještě můžeme». Moudřejší je zvolnit a nechtít se vyrovnat dvacetiletým. Na to zkrátka fyzicky nemáme. Máme však na mnoho jiných věcí a většinou máme také podmínky k jejich realizaci. A máme před sebou ještě dlouhý úsek života. Ve svazku dvou lidí platí, že pokud si partneři dokáží pomoci, pokud se jeden druhému dokáže svěřit, je dobrá šance, že toto náročné životní období překonají.