Odpověď na jistou otázku naprosto změní vaši představu o sobě…
Ale než vám tu tajnou otázku položím, je třeba si ujasnit:
Kdo z vás je stoprocentně spokojen s tím, jak vypadá?
Kdo z vás může říci, že je na sto procent spokojený se svou postavou, se svými boky, očima nebo nosem?
Promysleli jste si to? Tak fajn…
Tento článek sleduje jeden cíl: abyste se zamysleli a znovu si zhodnotili, jaký máte sami k sobě vztah, jak přijímáte sami sebe. Abyste pochopili, že ve vaší zdánlivé slabosti je skryta veliká síla.
Co nám VADÍ a co nás PŘITAHUJE na lidech kolem?
Na list papíru napište:
Například já neumím chodit na podpatcích. Když je to potřeba, obuju si lodičky na podpatcích, jasně, ale že bych se na nich cítila přirozeně a pohodlně… to tedy v žádném případě. Nepochybně je to poznat i na mojí chůzi. To vědomí člověku taky nepřidá.
A spousta jiných přitom běhá na jehlách i na sněhu a náledí.
Vždycky mě fascinovaly ženy schopné vstát o dvě hodiny dříve, aby se stihly patřičně upravit, než vyrazí do práce.
Mě by na to bylo líto času. Ale někdo to dělá denně!
Vaše emocionální reakce je SIGNÁLEM!
Vlastnost, která ve vás budí silnou emocionální reakci, je VAŠÍ vlastností. Prostě jste si z nejrůznějších důvodů této části sebe sama přestali všímat. Nejčastěji je příčinou nějaké emocionální trauma z dětství nebo mládí.
Vrátíme se teď k otázce, jestli se vám na sobě samých všechno zamlouvá, jste-li na sto procent spokojeni s tím, jak vypadáte…
Pokud vaše odpověď zni NE, je příčina nejspíš někde v pubertě: „Jé, ty máš zrovna tady beďara… tam si toho každej všimne…“; „Jé, ta má velký prsa…“; „ty máš ale špeky na břiše!“
Existuje závažný důvod přibírání na váze, který většinou neznají ani dietologové, ani psychologové…
Veškeré vaše pokusy držet dietu a vůbec něco udělat se svým tělem končí tím, že ODDĚLÍTE část sebe sama. Doslova si uvnitř vystavíte ohradu:
Tohle se mi ZAMLOUVÁ, to jsem JÁ. Tohle se mi NELÍBÍ, toho si nebudu všímat – to nejsem JÁ.
A tak se mnohé vlastnosti, které se nepozdávají buď vám nebo vašim blízkým, ocitají mimo vaše zorné pole.
Schovají se ve stínu.
Jsou to zábrany, které si budujete sami v sobě.
Je tu však i dobrá zpráva!
To, co se vám tolik líbí u jiných, máte v sobě i vy. Jen jste si toho přestali všímat. To znamená, že vaším úkolem teď je to najít a pochopit.
Podívejte se na svůj seznam toho, co se vám líbí u jiných lidí:
Jestliže oni něco mohou, znamená to, že vy rovněž.
Praktické doporučení: Přepněte do režimu zvýšené vnímavosti a během všedního dne pozorně sledujte, kdy se u vás projevují právě ty vlastnosti, které se vám líbí.
Samozřejmě to má i druhou stránku:
To, co se vám u druhých nelíbí, je vaší součástí také.
No ano, bohužel, je to tak.
Pokud vás štvou neakurátní lidé, uvidíte, že ve svém životě najdete nejeden příklad, kdy jste se chovali stejně a sami na sebe jste se proto zlobili.
Lidé kolem nás jsou našimi zrcadly, zejména pak takoví, kteří nás dokážou rozčílit do nepříčetnosti a rozpálit doběla.
Ty naše součásti, které jsme potlačili, krásně zrcadlí naše děti. Vaše dítě je například agresivní a vás to přivádí k šílenství… Jak může mít tak pozitivně naladěná maminka takové nevycválané dítě!?
Jako v křišťálovém zrcadle vám dítě předvádí ty emoce, které jste v sobě potlačili.
Vždyť přece pozitivní maminka NESMÍ pociťovat negativní emoce. Avšak důvodů k negativitě je v dnešní ekonomické a politické situaci pro každého nadbytek.
Pochopte: abyste se cítili dobře, je potřebné a důležité, aby se k vám vrátily všechny vaše poztrácené součásti.
Celý váš život je sbíráním potlačených, ztracených a zavržených součástí sebe sama a jejich spojováním do jediného celku.
Čím více jich dáte dohromady, tím úplnějším a soběstačnějším člověkem budete.
Ucítíte, že jste silnější a pružnější. Můžete se ohnout, ale nezlomíte se. Je vidět, že máte pevný stěžeň. Jste vnitřně naplněni. Vždycky víte, že vydržíte, ať se ocitnete v jakékoli situaci.
Co je důležité pro porozumění
Když v nás chování nějakého člověka vyvolává silnou emoci, znamená to, že sami v sobě máme podobnou vlastnost. Pouze ji přehlížíme.
Něco však bereme prostě jako fakt. Například známe někoho, kdo neumí slušně jíst, nepoužívá pořádně příbory a navíc je schopen i vulgárního vtipkování. Víme o tom, vidíme to.
Stejně tak ale chápeme, že lidé vycházejí z různých sociálních vrstev a prostředí. Měli různé dětství. Chápeme to na úrovni informace.
Pokud bychom chtěli, můžeme styk s takovým člověkem omezit. Nebo ho přestat zvát tam, kde budou lidé z jiných kruhů, kde by nám z chování dotyčného bylo trapně.
Ale žádné silné emoce pro to necítíme. Bereme to jako fakt, jako danost. Ten člověk takový prostě je. Tady není ani náznak nějaké potlačené součásti nás samých.
Jak sami sebe prověřit :
Je to jen holý fakt. Emoce se nedostavují.
Přijímáte určitá rozhodnutí.
Emoce ve vás bublají?
Ujasníte si, na co především tak reagujete.
Nijak to se mnou necloumá. Prostě jen vidím a konstatuju faktum. Určitým způsobem se na základě tohoto faktu rozhoduji. Je to čistě moje vlastní rozhodnutí, protože chování toho kterého člověka je pro mě prostě nepřijatelné. Nicméně se pokusím ho převychovat, ovlivnit.
Například váš příbuzný vás rád zahrnuje anekdotami ne zrovna vhodnými vzhledem k situaci a přítomným osobám. Je marné mu vysvětlovat, že jste tu sešly s kamarádkami, abyste si popovídaly a že o jeho pokleslé vtípky se spoustou vulgarit nemá nikdo zájem.
Už ho víckrát nepozvete, když se u vás mají sejít kámošky. A tečka!?
Pokud ale tenhle jeho povahový rys ve vás budí rozhořčení a naštvanost – „Co to je proboha za idiota? Jak se to chová? Vždyť jsou tu samé ženy!“ – je to signál. Znamení vaší potlačené části: Všimni si mě! Já jsem tady!
A hledání důvodů vaší bouřlivé reakce by vás nejspíš zavedlo do dětství.
Dětská léta – důvody zřeknutí se sebe sama
Existuje hrozné období, kdy dítě – jak tomu říkají psychologové, projevuje svou individualitu.
Ve druhém, třetím roce života dítě začíná rozvíjet svou individualitu. Například si chce na každou nohu obout jinou botičku. Na jednu natáhne holínku, na druhou polobotku. A hodlá tak jít ven.
Také to je projev dětské individuality.
V tuto chvíli je nesmírně důležité, jak zareagují rodiče dítěte.
Dovolí dítěti, aby takhle šlo na ulici?
Historka s botami ostatně není žádný výmysl, došlo k tomu v rodině mých známých. Když se dítě takhle obulo, jeho maminka řekla: „No, jak chceš. Je ti jasné, že se ti takhle bude špatně chodit? Tak pojď.“ A šli.
Dítě ťapalo asi pět minut. Zjistilo, že to opravdu nejde. Chtělo se vrátit domů a přezout se. To je všechno. Situace se vyřešila.
Ale i kdyby bylo zůstalo v těch různých botách – bylo to jeho rozhodnutí, jeho možnost vyjádření vlastní individuality – a rodiče ji respektovali.
Rodiče se často podřizují určitým pravidlům života ve společnosti.
A často „tlačí“ také na své děti, nutí je se držet bůhví kým stanovených pravidel.
K čemu to v důsledku vede? Zřekneme se části sebe sama.
A to nikoli proto, že byla ŠPATNÁ. Jenom se NEHODILA.
Konkrétně se nehodila rodičům.
Alena Starovojtová
Život bez čekání
Ho’oponopono. Havajská technika řešení problémů.
35 perel japonské moudrosti
1 komentář
Jsem toho nazoru, ze je jen na rodicich, aby rozhodli, az kam nechaji detskou individualitu zajit…a naopak, vzdy by melo dite pak v dospelosti pochopit, ze svet a lide v nem proste podle neceho funguji, ze tedy i jeho rodice volili dle sve uvazeni, v urcitych podminkach, moznostech, pod ruznym tlakem…vysledkem vseho by skutecne melo byt uvedomeni si sebe sama jako jedinecne bytosti a zaroven jako soucasti celku…