Maskovaná zrada: Jak se učíme zrazovat sami sebe.

Jedním z emočně nejbouřlivějších témat, s nímž lidé přicházejí na terapii, bývá zrada – manžela, manželky, milence, milenky, přítele, šéfa, spolupracovníka, obchodního partnera atd. Zradou se myslí porušení věrnosti někomu nebo nesplnění povinnosti vůči někomu.

Jde především o porušení závazků a povinností, ať už psaných nebo nepsaných; je to jednání, které je v rozporu se základními obecně lidskými principy lásky, věrnosti, cti, přátelství, dobra atd.

Zrada je vždycky nepředvídatelná a vyvolává v člověku utrpení a silný pocit nespravedlnosti. Jestliže se někdo poměrně často setkává se zradou ze strany jiných lidí, stojí za to najít původ, kořeny v té úplně první zradě, jíž se na něm někdo dopustil. V rodičovské zradě – zpravidla jde o rodiče opačného pohlaví.

Počátek všeho může být v tom, že jeden z rodičů ubližuje, ponižuje nebo shazuje toho druhého. Na malé dítě to má tak enormní dopad, že může začít i nenávidět toho, kdo si dovolil tak špatně nakládat s jeho maminkou nebo tatínkem. Velmi silný pocit zrady zanechává v dítěti také rozvod, nevěra, smrt jednoho z rodičů, pohlavní zneužití, narození sourozence atd.

Existuje však i jiná, jako by zamaskovaná zrada – zrada projevující se v maličkostech. Jestliže rodiče srovnávají dítě s jinými dětmi v jeho neprospěch, využívají je pro své cíle (nezřídka za pomoci nějaké drobné lži); hubují je před učitelkou, aniž by se vůbec seznámili se situací, nedodržují sliby; posmívají se prvním dětským tvůrčím či třeba sportovním pokusům; stěžují si na dítě v telefonických rozhovorech s kamarádkami či kamarády… tato drobná poranění ustavičně prohlubují ránu a narušují důvěru.

Vlivem toho zrada jako by ztrácí na síle (protože je těžké ji zpozorovat), ve skutečnosti však s každým dalším malým zákeřným krokem na síle nabírá.

Dítě se učí podezřívavosti a nedůvěře a ztrácí schopnost důvěřovat i těm nejbližším – tedy i sobě. A jak roste, každý den znovu a znovu zrazuje a klame samo sebe, potlačuje hlas vlastního srdce a přehlíží své vlastní zájmy a potřeby. Nepozorovatelně. V maličkostech. Tak, jak ho tomu naučili. Tak, jak se samo naučilo reagovat na zradu dospělých, aby přežilo a uchránilo samo sebe: omlouváním jejich jednání, obětováním sebe sama a vyhýbáním se konfliktům.

Přecpáváním žaludku sladkostmi, když žaludek žádá o sklenici vody. Souhlasem, když se mu chce křičet «NE!». Nepuštěním hudby, když se mu chce tančit. Nespravedlivou sebekritikou a shazováním každého svého skutku. Děláním toho, co chtějí jiní. Sledováním cesty, kterou někdo jiný určil. V nekonečných pochybách o svých rozhodnutích, o sobě samém, o zítřku.

Nakonec se mu ustavičné zrazování sebe sama stává něčím tak přirozeným a navyklým, jako je vzduch. Nenaslouchá svému tělu, nevnímá své potřeby, nedůvěřuje sobě samému, své podstatě, ztrácí veškerou svou vnitřní jistotu a jako tonoucí stébla se chytá vnějšího světa – názoru jiných lidí, společenských stereotypů a známkování autorit.

Ocitá se v pokušení odvrátit se od vlastního života, jako by to jedině cenné nebylo to, co prožívá on sám, ale naopak, jako by důležité bylo jenom to, co se děje bez něj. Trpí, protože si nedokáže ani vlastní krví napsat nějaký jiný život.

Tato trýznivá situace by měla být blikajícím signálním světlem pro dvě otázky: «V čem zrazuji sám sebe?» a «V čem bych se mohl přestat zrazovat hned teď»? Pokusit se odpovědět si, prožít nejrůznější pocity spojené s odpověďmi a začít dělat malé a poctivé krůčky sám k sobě. Případně se obrátit na odborníka, který mu na počátku tohoto návratu k sobě samému pomůže.

=========
11 věcí, které bychom nikdy neměli dělat kvůli někomu, koho milujeme
Jak uzavřít nedokončené situace z minulosti