Jedna z největších hádanek: proč s věkem čas letí stále rychleji

Doktor psychologických věd z Kalifornské university James M. Broadway a jeho studentka Brittney Sandovalová vysvětlují, proč se s přibývajícím věkem lidem zdá, že čas plyne rychleji a kde se bere lítost nad roky, které nepozorovaně uběhly.

„Kde je ten čas?“, „Kam se ten čas poděl?“ ptají se často lidé středního a staršího věku. Mnozí z nás mají pocit, že spolu s tím, jak nám přibývají léta, čas ubíhá stále rychleji, přičemž tento pocit samozřejmě vyvolává v drtivé většině případů lítost.

Podle slov komentátorky BBC psycholožky Claudie Hammondové „pocit, že se čas zrychluje, jak člověk stárne, je jednou z největších hádanek prožívání času“. Naštěstí však pokusy tuhle hádanku rozluštit přinesly některé zajímavé výsledky.

Například v roce 2005 psychologové Marc Wittmann a Sandra Lenhoffová, oba z Mnichovské university Ludwiga-Maxmilliána, zkoumali 499 účastníků ve věku mezi 14 a 94 lety s cílem ujasnit si, s jakou rychlostí podle jejich názoru plyne čas – od „velmi pomalu“ po „velmi rychle“.

Pokud se jednalo o kratší časové úseky — týden, měsíc a dokonce i rok, vnímání času se zásadně nelišilo — zkoumaným osobám se nezdálo, že by se čas s věkem zrychloval.

Podle názoru velké většiny účastníků hodiny tikaly rychle. Avšak když šlo o delší časová období, například o deset let, vznikl následující obraz: starší lidé měli tendenci vnímat běh času jako rychlejší.

Na výzvu zapřemýšlet z pohledu ubíhajícího času nad svým životem účastníci experimentu starší čtyřiceti let říkali, že v dětství čas ubíhal pomaleji, potom se však během dospívání a na počátku dospělosti začal postupně zrychlovat.

Že to starší lidé mohou skutečně takhle cítit, má své pádné příčiny.

Když se jedná o vnímání času, mohou lidé trvání nějaké události hodnotit ze dvou velmi rozdílných pozic:

– z pozice perspektivní — dokud událost ještě trvá;
– z pozice retrospektivní — poté, co událost už skončila.

Krom toho se naše zkušenost vnímání času mění společně s naším jednáním a myšlenkami/emocemi, které s ním souvisejí. Ve skutečnosti tedy například když se bavíme, čas letí. Zaujatost četbou nějakého románu přiměje čas, aby působil dojmem, že uplývá velmi rychle. Jestliže si však tuto činnost vybavíme později, bude se nám zdát, že trvala déle než nám to připadalo, dokud trvala.


Co je příčinou?

Lidský mozek ukládá do paměti zkušenosti nové, nikoli ty, které už zná. Naše retrospektivní hodnocení času je založeno na tom, kolik nových vzpomínek jsme si vytvořili v průběhu určitého období. Jinak řečeno čím více nových vzpomínek si vytvoříme například během víkendového výletu, tím delší nám ten výlet bude ve zpětném pohledu připadat.

Tento jev, který Hammondová pojmenovala „sváteční“ nebo „prázdninový“ paradox (Holiday Paradox), jak se zdá nejlépe napovídá, proč lidem ve zpětném pohledu připadá, že čas utíká tím rychleji, čím jsou starší.

Od dětství až do počátku dospělého života procházíme mnoha novými zkušenostmi a osvojujeme si nespočet nových dovedností. V dospělém životě se pak z tohoto pohledu život stává stále více rutinou, setkáváme se se stále klesajícím počtem nových zážitků.

V důsledku toho jsou první léta života v naší autobiografické paměti zastoupena více než bohatě a když na ně myslíme, zdá se nám, že trvala déle, než tomu skutečně bylo.

To ovšem neznamená, že bychom i ve starším věku nemohli čas „zpomalit“. Můžeme změnit své vnímání času, pokud si uchováme aktivní mozek, budeme se stále učit novým dovednostem, seznamovat se s novými nápady a navštěvovat nová místa.

KONFERENCE - ŽIVOT V HARMONII SE SEBOU
25.05.2019 PRAHA 

Jak naslouchat svému tělu i duši, porozumět svým skutečným přáním, objevit svůj potenciál, zbavit se strachu a krok za krokem vytvářet život svých snů. Vstupenky ZDE

========
20 psychologických faktů, které jste o sobě nevěděli
10 způsobů jak si užívat života