Dopis ode mě pro mě – do těžkých chvil

Tak už jsou tu zase ty dny? Nedaří se ti a všechno jde tak nějak z kopce? Situace a okolnosti ti nepřejí? Máš náladu – nenáladu? Cítíš se zmatená a nevíš, co si máš myslet? Nevíš, jaký je tvůj další krok? A čím více se snažíš, čím více nových věcí vymýšlíš, tak ani jedna ne a ne se hnout kupředu? Ptáš se sama sebe, co vlastně dělám špatně? Co mám teda udělat, abych se cítila lépe? Co mám udělat, abych měla zase pocit naplnění a věděla, že to co dělám má smysl? Hledáš vodítka, co s tím? Ty ani vlastně nevíš, jak se cítíš? ANO! I takové dny chodí. Občas se zdrží déle a někdy se rozplynou, tak rychle, jak přišly.

To, že se ti nedaří a že se necítíš ve své kůži není prohra, ani konec! Naopak. Je to začátek něčeho nového, něčeho krásného. Ale ty to ještě nevidíš. Bodejť bys to viděla, když je tvá mysl zahalená v temném obláčku tvých zbytečných starostlivých myšlenek. Jak udělat to a co s tamtím. Musím stihnout to a upravit tamto. Tobě tam nezbývá místo na tvůrčí a inspirující chvíle. Vyvíjíš na sebe zbytečný tlak! Ráno se budíš s myšlenkou, jak to všechno stihneš. Večer uléháš s myšlenkou, co ještě všechno musíš stihnout. Pak si říkáš, že už, už se těšíš na ty dny, kdy sis naordinovala volno, klid a odpočinek. A ono ejhle. Ty dny jsou tu, ale tobě nejde odpočívat a cítit klid, i když to volno máš. Ty i v tom volnu přemýšlíš, jak bys měla udělat toto a ono. Ty i v tom volnu myslíš na to, jak za pár dní musíš stihnout všechny ty věci, jak bys měla uklidit, vyžehlit, nakoupit atd. Jak bys měla odepsat tomu známému –  protože, co když je to tvoje nová pracovní příležitost a ty jí prostě ani za nic nechceš propásnout.

Celé dny dumáš nad tím, co s tím vším udělat, abys měla konečně klid, po kterém tak moc toužíš. Moje milá – cítíš to taky? Když čteš tyhle řádky, vidíš a cítíš, kolik absolutně zbytečného tlaku na sebe vytváříš? No jo, já zapomněla, když nestihneš všechny tyhle věci udělat, zařídit, zorganizovat, sepsat, domluvit atd., tak nebudeš dost dobrá, nebudeš mít korunky, a co si o tobě ostatní pomyslí, že?


Zamysli se na chvíli, prosím. Kolikrát už si tyhle stavy – situace zažila? Opakují se ti, že? Tvůj vnitřní motor tam zařadil zase „šestku“ a ty jedeš, jak rozjetý vlak a nevíš, ve které stanici zastavit. A tak jedeš a jedeš a jedeš. A když si přeješ zastavit, tak ti pískají brzdy a jde to sakra ztěžka. A když už zastavíš, tak ten náraz je tak prudký a tvrdý, že to zastavení zabolí.

Není teda lepší jet přiměřeně rychle a zastavit se na průběžný odpočinek a doplnění paliva? Ono to jde ztuha, když jsi naprogramovaná, že máš pořád něco dělat, že? Pláčeš? Plakej – pláč je očistný. Ale neboj se.

Ty to ale víš, že taková jsi. Tak se z toho pouč a změň to! Vyhneš se pak těm dnům, které ti dávají zabrat a ty pak nejsi schopná pořádně fungovat a být ve své plné síle.

Zbytečně mnoho pohybu rozčeřilo hladinu a není možné vidět jasně. Přeješ si ode mě radu?

Teď se utiš. Uvidíš, jak se voda uklidňuje. Podívej se hluboko dovnitř. Tvoje pravá přirozenost křičela, aby mohla být vyslyšena a tvoje pravá tvář toužila po tom, aby se mohla ukázat světu.

Odlož tedy na chvíli impulzivní jednání. Přemítej-přemítej-přemítej, nyní nejednej. Pokud ti věci a okolnosti nejdou, tak, jak si přeješ a chceš – zvol si nečinnost. Zamysli se nad tím, co tě do tohoto místa a okamžiku volby přivedlo.

Je rozumné být vyrovnaná, jestliže se zabývám velkými věcmi ve svém životě. Příliš mnoho tvých nedávných činů bylo jen re-akcemi – prudkým pohybem směřovaným proti něčemu. A zatímco jsi to považovala za oprávněné a správné, nedosahovala jsi takových výsledků, jak sis přála.

     
Je načase se zamyslet. Buď v klidu, zůstaň chvíli sedět. Pozoruj květinu, západ slunce, světlo odrážející se na hladině vody. Prociť hluboký mír. Ty víš, že klid a uvolnění přijde. Znáš to. Nezapomeň ale, že vše má svůj čas. A až se konečně dostaví tvůj vytoužený klid – ty ostatní věci a situace se dají samy do pohybu – a ty to víš, že to tak funguje.

Moje milá – nezapomínej, že v tichu a klidu jsou všechny odpovědi na tvé otázky. Vše je v pořádku, pusť to.

Tvé sny ti neutečou – budou tu. Ty jim dej jen čas a energii, aby se mohly stát realitou. Věř si a projdi těmi chvílemi, které jsou těžké – dají ti ponaučení. A až svitne zase paprsek těch krásných dnů, které ti dávají tvou vnitřní sílu – užívej si ten pocit a nezapomeň, že trpělivost opravdu růže přináší.

A tak ti píši tento dopis, těchto pár vět. Protože cítím, že to potřebuješ, je to tvá terapie, tvoje naděje, kterou si jen potřebuješ připomenout. Uvolni se – užívej si život a radost z něj. On ti ukáže, že ta snaha oprostit se od lpění a tlaku opravdu stojí za to.

Usměj se a jen tím projdi. Ty víš, že za těmi těžkými chvílemi je vždy něco krásného a báječného.

S láskou Tvé Já

Autorka: Martina Kulichová

http://www.mujkouc.cz/kouc/bc-martina-kulichova/

http://www.skola-pro-zeny.cz/kouc/bc-martina-kulichova-koucka-mentorka/

=========

V paměti je i tlačítko ODSTRANIT. Jak ho používat?
Abychom odpustili, musí něco zemřít

Více pro dobrou náladu: