Diagnóza: shazování. Jak s tím žít?

Klasické příklady z dětského hřiště:

— Mami, podívej, jaký jsem postavil hrad!
— A je to určitě hrad? Vypadá to spíš jako mrtvý dinosaurus.
(znevažování činnosti)

—Tatínku, já jsem se praštil do prstu, auuuu!!!!
— To nic není, snad jsi už velký kluk, co tak vyvádíš!?!
(znevažování pocitů)

O nic lepší to není později se školou:

—Mami, dostal jsem z toho slohu jedničku!!!
— No a co bys chtěl dostat jiného? Babička učí češtinu, to by bylo! Lenka Novákovic, co chodí do béčka, vyhrála češtinářskou olympiádu. Jak asi babičce je, když to slyší?
(znevažování vloh a úspěchů)

A s tímhle nákladem se pak člověk ocitne v dospělém životě. Načež začíná shazovat sám sebe i jiné.

Nepřipadá si dvakrát pohledný, vůbec ne úspěšný a ani trochu chytrý. Snaží se maskovat svoji zranitelnost, skrývá slzy dojetí a potlačuje úsměv tam, kde mu připadá být nevhodný. Sám sebe utvrzuje v tom, že cokoli se s ním děje není nijak důležité a nestojí to za to, aby si ho někdo všímal. Není přece nic zvláštního.

Znevažováním vlastní osoby se chrání před minulou negativní zkušeností a v důsledku sám sebe zbavuje možnosti uspět v přítomnosti. Vytváří si jakousi obrněnou ulitu a ukrývá se v ní. Má strach ukázat své pravé city.



Diagnóza první: shazování sebe sama – jak na ni?

Pokusíme se zjistit, kde vzniklo to či ono negativní přesvědčení ohledně vlastní osoby, jaká se za ním ukrývá špatná zkušenost. Něčí bezohledná věta, neúspěch v něčem, netaktní pohled. Vybavujeme si ty situace nebo situaci a oddělíme sebe minulého od sebe současného. No ano, v pubertě jsme měli tvář plnou uhrů a deset kilo nadváhy, nešla nám matika ani fyzika a zpívali jsme mečivým hlasem. To ale neznamená, že ve dvaatřiceti jsme natvrdlí cvalíci bez hudebního nadání. V přítomnosti najdeme řadu kladných tvrzení, kterými nahradíme ta stará. Pomohou nám kladné zkušenosti – úspěchy v práci, šťastný partnerský vztah i to, že sousedi nevolají policii, když si v koupelně zpíváme. A pak jsou tu přátelé, kteří jsou pravou pokladnicí kladných informací k naší osobě.

Přestaneme usilovat o dokonalost. Když se stále jen shazujeme, zapomínáme, že nám život nadělil zcela jedinečné schopnosti. Pod tlakem neúnavného vnitřního kritika nevyužíváme toho, čeho se nám dostalo a nerozvíjíme se. Jak se zbavit věčně nespokojeného přízraku perfekcionismu? Především se musíme zbavit ničivých představ o povinnosti být ten nejlepší, o tom, že nemáme právo udělat chybu, že je vůbec nejlepší do ničeho se nepouštět, jestliže existuje třeba jen maličká možnost neúspěchu, že být horší než ostatní je ostuda a «dobrou známku» si musíme zasloužit. Musíme uvěřit v důležitost toho, co děláme. I kdyby se všem zdálo, že o vaši činnost nikdo nestojí a že jste se nejspíš zbláznili, i kdyby vás zavalila kritika a přepadaly pochyby, jestliže vám to, čemu se věnujete, přináší skutečné uspokojení, pokračujte v tom bez ohledu na cokoli.

Diagnóza druhá: shazují mě jiní

Psychologie řadí znevažování mezi formy psychického násilí a doporučuje se ho zbavit přerušením styku s jeho zdrojem. Zkrátka – přestaňte se stýkat s tím, kdo vás shazuje.

Je také dobré si uvědomit, že jsme-li si jisti sami sebou a tím, co děláme, jestliže dokážeme otevřeně vyjadřovat své pocity a emoce, mají jiní jen pochybnou možnost nás shazovat. Těžko se nás dotkne něčí jízlivý komentář nebo neférové hodnocení, protože obojí je především příznakem slabosti autora, nikoli naší osoby. A pokud se nás to přece jen dotkne, můžeme dotyčnému vždycky poděkovat – jako lékaři, který nám odoperoval a vyčistil hnisavou ránu. Načež se vrátíme k bodu jedna a dál na sobě pracujeme.



Diagnóza třetí: já shazuji jiné

Pozorujeme a všímáme si. Shazování jiných se často stává zlozvykem, mění se ve stereotyp chování. Bývá za ním strach z otevřených emocí nebo touha potvrdit si svůj význam, své postavení. Je velmi důležité hlídat každý z takových okamžiků a nezapomínat, že poznamenat k manželovi: «Měla jsem rovnou zavolat instalatéra, ty máš obě ruce levé» nebo říkat synovi: «Honza, to je borec, kam ty se na něj hrabeš» může příjemce těchto výroků těžce zranit. Aniž si to uvědomujeme, zakládáme tím své vztahy na shazování, znevažování, podrývání sebevědomí a ponižování. Načež se divíme, že se nám manželství rozpadá, všichni kamarádi jsou závistivci, děti máme hloupé a navíc mají mizernou povahu.

Nesrovnáváme. Nikdy. S nikým. I když kamarádčin muž má zlaté ruce a navíc vydělává třikrát víc než ten váš. I když Honza má samé jedničky, vyhrál atletický přebor a hraje na piáno jako bůh. Nežijete s kamarádčiným mužem a vaši lásku a povzbuzení potřebuje váš syn, ne Honza.

Děkujeme. Vděčnost je výborný lék proti shazování. Zapisujte si všechno, co vám každý den udělalo radost, co vás potěšilo, co se vám líbilo. A buďte za to vděční.

Jsme příliš zvyklí věnovat pozornost tomu, co je nám proti srsti. Hezkých a milých věcí si nevšímáme, jako by byly něčím, co se samo sebou rozumí. Měli bychom však být vděční za každou maličkost. Za každou zdánlivou samozřejmost. A dát svou vděčnost patřičně najevo. Úsměvem. Pohlazením. Vlídným slovem. Všem okolo i sobě samým.