Diagnóza: shazování. Jak s tím žít?

Klasické příklady z dětského hřiště:

Mami, podívej, jaký jsem postavil hrad!
A je to určitě hrad? Vypadá to spíš jako mrtvý dinosaurus.
(znevažování činnosti)

Tatínku, já jsem se praštil do prstu, auuuu!!!!
To nic není, snad jsi už velký kluk, co tak vyvádíš!?!
(znevažování pocitů)

O nic lepší to není později se školou:

Mami, dostal jsem z toho slohu jedničku!!!
No a co bys chtěl dostat jiného? Babička učí češtinu, to by bylo! Lenka Novákovic, co chodí do béčka, vyhrála češtinářskou olympiádu. Jak asi babičce je, když to slyší?
(znevažování vloh a úspěchů)

A s tímhle nákladem se pak člověk ocitne v dospělém životě. Načež začíná shazovat sám sebe i jiné.

Nepřipadá si dvakrát pohledný, vůbec ne úspěšný a ani trochu chytrý. Snaží se maskovat svoji zranitelnost, skrývá slzy dojetí a potlačuje úsměv tam, kde mu připadá být nevhodný. Sám sebe utvrzuje v tom, že cokoli se s ním děje není nijak důležité a nestojí to za to, aby si ho někdo všímal. Není přece nic zvláštního.

Znevažováním vlastní osoby se chrání před minulou negativní zkušeností a v důsledku sám sebe zbavuje možnosti uspět v přítomnosti. Vytváří si jakousi obrněnou ulitu a ukrývá se v ní. Má strach ukázat své pravé city.


Diagnóza první: shazování sebe sama – jak na ni?

Pokusíme se zjistit, kde vzniklo to či ono negativní přesvědčení ohledně vlastní osoby, jaká se za ním ukrývá špatná zkušenost. Něčí bezohledná věta, neúspěch v něčem, netaktní pohled. Vybavujeme si ty situace nebo situaci a oddělíme sebe minulého od sebe současného. No ano, v pubertě jsme měli tvář plnou uhrů a deset kilo nadváhy, nešla nám matika ani fyzika a zpívali jsme mečivým hlasem. To ale neznamená, že ve dvaatřiceti jsme natvrdlí cvalíci bez hudebního nadání. V přítomnosti najdeme řadu kladných tvrzení, kterými nahradíme ta stará. Pomohou nám kladné zkušenosti – úspěchy v práci, šťastný partnerský vztah i to, že sousedi nevolají policii, když si v koupelně zpíváme. A pak jsou tu přátelé, kteří jsou pravou pokladnicí kladných informací k naší osobě.

Přestaneme usilovat o dokonalost. Když se stále jen shazujeme, zapomínáme, že nám život nadělil zcela jedinečné schopnosti. Pod tlakem neúnavného vnitřního kritika nevyužíváme toho, čeho se nám dostalo a nerozvíjíme se. Jak se zbavit věčně nespokojeného přízraku perfekcionismu? Především se musíme zbavit ničivých představ o povinnosti být ten nejlepší, o tom, že nemáme právo udělat chybu, že je vůbec nejlepší do ničeho se nepouštět, jestliže existuje třeba jen maličká možnost neúspěchu, že být horší než ostatní je ostuda a «dobrou známku» si musíme zasloužit. Musíme uvěřit v důležitost toho, co děláme. I kdyby se všem zdálo, že o vaši činnost nikdo nestojí a že jste se nejspíš zbláznili, i kdyby vás zavalila kritika a přepadaly pochyby, jestliže vám to, čemu se věnujete, přináší skutečné uspokojení, pokračujte v tom bez ohledu na cokoli.

Diagnóza druhá: shazují mě jiní

Psychologie řadí znevažování mezi formy psychického násilí a doporučuje se ho zbavit přerušením styku s jeho zdrojem. Zkrátka – přestaňte se stýkat s tím, kdo vás shazuje.

Je také dobré si uvědomit, že jsme-li si jisti sami sebou a tím, co děláme, jestliže dokážeme otevřeně vyjadřovat své pocity a emoce, mají jiní jen pochybnou možnost nás shazovat. Těžko se nás dotkne něčí jízlivý komentář nebo neférové hodnocení, protože obojí je především příznakem slabosti autora, nikoli naší osoby. A pokud se nás to přece jen dotkne, můžeme dotyčnému vždycky poděkovat – jako lékaři, který nám odoperoval a vyčistil hnisavou ránu. Načež se vrátíme k bodu jedna a dál na sobě pracujeme.


Diagnóza třetí: já shazuji jiné

Pozorujeme a všímáme si. Shazování jiných se často stává zlozvykem, mění se ve stereotyp chování. Bývá za ním strach z otevřených emocí nebo touha potvrdit si svůj význam, své postavení. Je velmi důležité hlídat každý z takových okamžiků a nezapomínat, že poznamenat k manželovi: «Měla jsem rovnou zavolat instalatéra, ty máš obě ruce levé» nebo říkat synovi: «Honza, to je borec, kam ty se na něj hrabeš» může příjemce těchto výroků těžce zranit. Aniž si to uvědomujeme, zakládáme tím své vztahy na shazování, znevažování, podrývání sebevědomí a ponižování. Načež se divíme, že se nám manželství rozpadá, všichni kamarádi jsou závistivci, děti máme hloupé a navíc mají mizernou povahu.

Nesrovnáváme. Nikdy. S nikým. I když kamarádčin muž má zlaté ruce a navíc vydělává třikrát víc než ten váš. I když Honza má samé jedničky, vyhrál atletický přebor a hraje na piáno jako bůh. Nežijete s kamarádčiným mužem a vaši lásku a povzbuzení potřebuje váš syn, ne Honza.

Děkujeme. Vděčnost je výborný lék proti shazování. Zapisujte si všechno, co vám každý den udělalo radost, co vás potěšilo, co se vám líbilo. A buďte za to vděční.

Jsme příliš zvyklí věnovat pozornost tomu, co je nám proti srsti. Hezkých a milých věcí si nevšímáme, jako by byly něčím, co se samo sebou rozumí. Měli bychom však být vděční za každou maličkost. Za každou zdánlivou samozřejmost. A dát svou vděčnost patřičně najevo. Úsměvem. Pohlazením. Vlídným slovem. Všem okolo i sobě samým.

=========
Nejsi odpovědný za ničí štěstí
Jak se zbavit trápení a začít žít plnohodnotným životem