Jak se zbavit trápení a začít žít plnohodnotným životem

Ze všeho nejdříve, abychom si ušetřili nedorozumění, rozdělíme trápení na skutečné a vymyšlené.

Reálné utrpení je reakcí na události, ke kterým nejčastěji dochází nezávisle na našem přání, naší vůli a našem jednání. Nemoc, ztráta někoho blízkého, vyhazov ze zaměstnání a jiné těžké a nepříjemné okolnosti.

V této souvislosti si člověk může přát jen sílu a víru, že ho zaplaví tolik smutku, kolik je vůbec schopen unést. Také těžká zkouška je jednou z možností duchovního růstu a rozvoje.

Pohovoříme si však o utrpení, které pociťujeme z vlastní vůle. Veškeré tohle trápení tkví v interpretaci a v neochotě podívat se na svět a sebe sama v něm trochu jinak.

Nebojme se přiznat si pravdu: trápíme se, protože se nám to líbí. Asi takhle:

„Když trpím, bavím se. Je to můj dávný zvyk.“ Salvátor Dalí

Všechno, barvou šátku a rtěnkou počínaje až po ty nejbližší a vztahy s rodiči je výsledkem naší vlastní volby. Včetně trápení. Ať se v minulosti dělo cokoli, teď je důležité jen jedno: přijmout odpovědnost za všechno, co děláme, zakaždou zkušenost, kterou prožíváme.

Jak se zbavit trápení a začít doopravdy žít?

1. Pamatovat si, že vždycky máme volbu. Vždycky.

Každé ráno se probouzíme a rozhodujeme se, jak ho prožijeme. Jaký to bude den, čím ho naplníme? Radostí nebo utrpením, oblíbenou prací nebo věčným vrčením a podrážděností? Užitečným rozhovorem s lidmi, kteří smýšlejí jako my, nebo nespokojeností a urážkami? To všechno je věcí našeho rozhodnutí. Můžeme se těšit a můžeme být už předem znechuceni.


2. Za strachem vidět lásku

Především bychom si měli uvědomit, že utrpení je stejný prožitek jako radost. Jenomže to tak vyšlo, že momentálně se na ten prožitek díváme pod jiným úhlem. To je normální. Jen se nesmíme přestat dívat. Neutíkat, ale dál prožívat a nechat věci uplývat.

Nikdo neprožívá rád bolest a zklamání. Prakticky vždy však bolest znamená nějaké pletichy naší mysli, zatímco zklamání jsou nenaplněná očekávání.

Za tím i oním se skrývá strach.

Strach ze samoty a odsouzení, strach z nepochopení a zavržení, strach z neúspěchu nebo příliš velkého úspěchu. Jakýkoli strach lze konec konců vždycky redukovat na nepřítomnost nebo nedostatek lásky. Člověk má strach nebýt milován.

Zadíváme-li se na strach pozorně, rozplyne se, stejně jako fyzická bolest. Pomaloučku slábne a nakonec zmizí úplně.

3. Myslet na dostatek a hojnost

Hojnost je přirozený životní stav.

Bohužel však z objektivních příčin životních zkušeností nebo výchovy jsme většinou zvyklí šetřit, a to i pokud jde o naše vlastní přání. Držíme se něčeho jediného, bez naděje, že bychom snad mohli mít úspěch ve více směrech.

Ukládáme si různá omezení a nepokládáme za možné dosáhnout hojnosti v každé životní oblasti: v profesi, zdraví, ve finančním, rodinném nebo duchovním směru. A toto sebeomezování je zdrojem utrpení.

Nemá nicméně smysl zběsile se pouštět do všeho najednou, na to člověku jednoduše nestačí vnitřní zdroje ani síly. Lepší je začít jednou, nejnaléhavější věcí – zdravím, rodinou nebo prací. A pak malými krůčky pokračovat dál, jít kupředu, rozšiřovat záběr a perspektivu.

4. Plánovat

Cíl a jasné pochopení PROČ něco děláme, to je minimální cestovní souprava trpícího na cestu do života naplněného veselím a radostí.

Abychom se vůbec pohnuli z místa, potřebujeme cíl, kvůli kterému se nám dneska bude chtít vstát z gauče a kvůli kterému z něj vstaneme také zítra a všechny své další dny. Cíl je něco jako vůdčí hvězda – člověk může jít bez mapy, kompasu i náležité výbavy, ale musí vědět, kam jde.

Cíl je vlastně sen, avšak s jednou podmínkou: každý den děláme kroky jeho směrem. Je to právě pocit, že se pohybujeme směrem k vytouženému vrcholu, co nás zbavuje trápení, naplňuje život smyslem a dodává mu hloubku.

5. Opustit zónu komfortu a podstoupit obavy a strach

Komfortní zóna, to je taková útulná bažinka, kde je měkoučko, teploučko a podává se chutné krmení. Také to tam páchne zatuchlinou a plavou tam chcíplé slepice. Že jste si toho nevšimli? To většina lidí, je přece lepší nevylézat, sedět v teplíčku a ani nedýchat.

Jenomže k veškerým změnám dochází mimo tuto pohodlnou zónu, také ke všem zajímavým seznámením dochází mimo ni a ani ty nejmenší, nejvšednější malé úspěchy nejsou dosažitelné bez překročení jejích hranic.

Krom toho v bažince sídlí rovněž utrpení. Podává se jako předkrm, hlavní jídlo, k večeři i k obědu. A všechny sny jsou tam přibité ke zdi velkými hřebíky.

     
6. Žít přítomností, zbavit se očekávání a důvěřovat

Důvěra v život je návyk, který přichází se zkušeností a prací na sobě. A to i když třeba v základech naší bytosti tahle důvěra chybí. Jakmile pochopíme, že jsme cenní sami o sobě, nezávisle na podmínkách a okolnostech, jakmile se probudí náš vnitřní dospělý a začne se starat o vnitřní dítě, pocítíme sami v sobě sílu a oporu.

Abychom dosáhli toho, po čem toužíme, musíme přestat být závislí na výsledku. Musíme se úplně ponořit do práce na něm.

Není to jednoduché, člověk zcela přirozeně touží po ujištění, že postupuje správně a že se mu za všechno jeho úsilí dostane odměny.

Ale stojí to za to, uvěřit ve vlastní síly a zbavit se dychtivého očekávání otvírajících se nových dveří a možností a životního smyslu. Navíc – bez záruky je to mnohem a mnohem zajímavější, protože vždycky můžeme nakonec dostat více, než jsme si vůbec dokázali představit.

Právě na vnitřním stavu a naladění záleží, nakolik budeme úspěšní a šťastní. Důvěřovat v sebe sama i svět, to je první lék na cestě z trápení.

7. Utrpení je zvyk. A právě tak k němu musíme přistupovat.

Tenhle bod je snad vůbec nejdůležitější.

Všimněte se, že dokonce i když všechno je dobré nebo dokonce skvělé, říkáme: «Normálka», «Nic nového» nebo «Ujde to». Těmito prohlášeními vysíláme do světa zprávu, že to není moc dobré – a nejen, že ji vysíláme, my v ni sami věříme. Neumíme si všímat pěkných, příjemných věcí, raději si stěžujeme. Síla zvyku nás vede k tomu, že už při ranní kávě s houskou se mračíme. Někdy je důvod malicherný, jindy není vůbec žádný. A co takhle zkusit říkat: «Dneska je mi tak veselo!» nebo «Skvělý den pro nový životní začátek.»?

Fňukání problém jen prodlužuje. Dokud si pořád jen stěžujeme, jak je všechno špatné, nemáme v životě na žádné pozitivní změny místo. Tak to totiž v životě chodí. Dokud si na problém stěžujete, nedokážete se soustředit na jeho řešení, protože nedokážete dělat dvě věci najednou.

=========
Víc trápení, než života. Jak sami sebe zavádíme do slepé uličky.
Proč nejlepší lidé nejlíp znají trápení

Více pro dobrou náladu: