Proč nejlepší lidé nejlíp znají trápení

lide trapi

Život člověka zkouší každý den. Z důvodů, které nikdo nezná, jsou tyto zkoušky u každého jiné.

Vždycky však platí, že člověk většinou sám rozhoduje, jak dopadne. Je zcela ve vaší moci, zda vám zůstane kyselý citron nabízený životem, nebo zda si z něj uděláte sladkou limonádu.

Švýcarská psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová to popisuje takto:

«Ti nejkrásnější lidé, které známe, jsou ti, kdo poznali porážku, poznali trápení, boj a ztráty, našli však vlastní východisko. Jsou to lidé jimž je vlastní uznání, citlivost a porozumění životu. Jsou plni soucitu, laskavosti a hluboké lásky. Lidé nejsou pohlední jen tak. Dobří lidé se nemusejí narodit hezcí. Sami sebe však takovými udělají.»

Dobří lidé přinášejí světu světlo, protože přicházejí z temné minulosti.

Ve světě tmy, kde se narodili, využívají dobří lidé svou dobrotu jako svítilnu.

Často se potýkají se spoustou nepříjemností. Dostávají se do nebezpečných situací, drtí je ničivé okolnosti v podobě problematických příbuzných nebo bídy.

Naučili se nejen dosahovat úspěchu. Naučili se odolávat. Odhodili své berle a dokázali nemožné. Naučili se utíkat a dohánět ostatní.


Dobří lidé milují silněji, protože byli silně zraňováni.

Lidé se k vám nejspíš budou chovat lépe, jestliže v minulých vztazích utrpěli trauma. Proč tomu tak je? Protože ti, komu rozbili srdce na kousky, dobře vědí, jaké to je, slepovat je po kousíčkách znovu. Kdo byl nešťastný, netouží způsobovat emocionální zranění někomu dalšímu.

Dobří lidé poznali svou vlastní zkušeností, že nedostatky dávají možnost růstu.

Je víc než možné, že pár z nich bylo pesimisty. Ale jak šel čas, naučili se zpravidla vlastní hořkou zkušeností být pozitivní.

Možná si uvědomili, že každá maličkost, která na první pohled člověka stahuje ke dnu, se ve skutečnosti může stát prvním krokem na cestě k úspěchu.

A tak si dobří lidé stavějí schodiště i z tekutého písku.

Nechtějí působit bolest, kterou sami zakusili .

Možná se jim vysmívali pro pihy, velké uši nebo uhry.

Možná je invalidita nutila snažit se být pro ostatní neviditelnými. A možná ta neviditelnost bránila přijetí pomoci, kterou by byli potřebovali.

Právě proto, že vědí, co obnáší trápení, nechtějí je způsobovat nikomu jinému.

Laskaví mohou být pouze ti, kdo poznali krutost.

Umějí pochválit a podpořit. Chtějí, aby se lidé cítili doopravdy krásní a sebejistí, ne jako urážení mrzáci. Sami už poznali, jaké to je a nepřejí to ani svému nepříteli.

     
Dobří lidé pomáhají ostatním, aby se udrželi na hladině.

Poradí si s každou situací, kterou si pro ně život nachystá. Vědí, že ji dokážou přežít, jako ty předtím.

Všechny jejich jizvy jsou důkazem, že se dokážou vyléčit i z nových škrábanců.

Když na ně něco dopadne, reagují jak náleží a jdou dál. Vědí, co dokážou vydržet a pokoušejí se všemožně pomáhat ostatním, aby vydrželi také a šli dál.

Při běhu životem je většina běžců zpravidla soustředěna sama na sebe. Avšak lidé, kteří prošli trápením, pomáhají těm, kdo na podobnou zkoušku narazí poprvé.

Pozvednou ducha přátelům, podělí se s nimi o vodu a motivují ostatní, aby běželi s nimi.

Nabízejí pomocnou ruku, po které kdysi sami toužili.

=========
Ta správná slova útěchy …
Příčiny bídy na mentální úrovni

Více pro dobrou náladu: