Tim Lawrence, psychoterapeut a žurnalista, napsal článek, v němž hovoří o skutečné pomoci člověku prožívajícímu nějaké hoře. Varuje před užíváním obvyklých frází, které jsou někdy pronášeny v dobrém úmyslu, ve skutečnosti však ještě prohloubí žal.
Poslouchám, jak jeden můj známý, psychoterapeut, vypráví o svojí pacientce. Je to žena, která přežila těžkou havárii. Dodnes má velké bolesti a paralyzovány končetiny. Slyšel jsem ten příběh už desetkrát, ale vždycky znovu mě na tom šokuje jedno. Řekl té nebožačce, že tragédie přinesla do jejího života pozitivní změny.
„Nic v životě se nestává náhodou“, to jsou jeho slova. Ohromuje mě, jak hluboce tahle věta zakořenila i mezi psychoterapeuty. Jsou to zraňující slova a zraňují velmi krutě. Měl tím samozřejmě na mysli, že nová situace přiměje ženu k duchovnímu růstu. Jsem přesvědčen, že je to naprostý nesmysl. Havárie rozvrátila její život, zničila její sny, to je to, co se stalo. Dobrého na tom není vůbec nic.
To nejhorší na tom je, že podobné naladění brání lidem dělat to jediné, co musejí dělat, když je potká neštěstí – truchlit. Přesně to vyjádřila Megan Divine, klinická poradkyně,, kterou pokládám za svou učitelku: «V životě jsou věci, které se nedají napravit. Možné je pouze je přežít.».
Truchlíme nejenom tehdy, když nám zemře někdo blízký. Smutku propadáme, když nás opustí někdo, koho milujeme, když se nesplní naše naděje, když nás potká těžká nemoc. Nic nenapraví ztrátu dítěte nebo zradu někoho blízkého – to se dá jenom přežít.
Když vás potká neštěstí a někdo vám říká takovéhle otřelé věty: „Všechno, co tě potká, je k lepšímu“, „Vyjdeš z toho silnější a lepší“, „Bylo to tak předurčeno“, „Nic se neděje jenom tak“ nebo „Musíš přijmout odpovědnost za svůj život“, vyškrtněte toho člověka rázně ze svého života.
Jestliže přátelům nebo blízkým říkáme podobná slova, třeba i v nejlepším úmyslu, odepíráme jim vlastně právo na žal, na smutek, na stesk. Sám jsem zažil velikou ztrátu a dodnes mě denně pronásleduje pocit viny, že já žiju a moji blízcí ne. Má bolest nikam neodešla, jenom jsem se naučil ji odvádět do správného řečiště při práci s pacienty a líp jim rozumět.
Za žádných okolností by mě však nenapadlo říci, že tato tragédie byla darem osudu, že mi pomohla duchovně a profesionálně vyrůst. Takhle mluvit znamená šlapat po památce milovaných lidí, které jsem ztratil tak brzo, stejně jako po těch, koho podobné neštěstí potkalo a dodnes se s ním nevyrovnali. A nehodlám předstírat, že pro mě to bylo snadné, protože jsem silnější, nebo že jsem dosáhl „úspěchu“, protože jsem dokázal „přijmout odpovědnost za svůj život“.
Naše současná kultura přistupuje ke smutku jako k problému, který je třeba vyřešit, nebo jako k nemoci, kterou je třeba léčit. Děláme kde co, abychom bolest přehlušili, vytěsnili ji nebo nějak transformovali. Když člověka potká neštěstí, lidé kolem něj se náhle promění v chodící sbírky banalit.
Co tedy říci přátelům, nebo blízkým, které potkalo neštěstí, místo obludného „Nic v životě se neděje náhodou“? To poslední, co potřebuje člověk zničený neštěstím, jsou nějaké rady nebo nabádání. Nejdůležitější je tu porozumění.
Řekněte doslova toto: „Vím, jakou máš bolest. Jsem tady, jsem s tebou.“
Dáte tím najevo, že jste připraveni být vedle něj a trpět s ním. To je velmi silná pomoc.
Pro lidi není nic důležitějšího, než porozumění. Nevyžaduje žádné speciální návyky nebo přípravu. Je to prostě ochota stát někomu po boku tak dlouho, jak to bude třeba.
Stůjte vedle něj. Buďte prostě s ním, i když se budete cítit nesví a mít pocit, že nic užitečného neděláte. Naopak, právě když se cítíte nesví, přinuťte se zůstat.
«Vím, že máš bolest. Jsem s tebou.“
Jen vzácně si dovolujeme vejít do oné šedé zóny, do zóny hrůzy a bolesti. Právě tam však jsou skryty kořeny našeho uzdravení. Začíná, když se najdou lidé ochotní jít do šedé zóny spolu s námi.
Moc vás prosím, udělejte to pro své blízké. Možná to nikdy ani naplno neuslyšíte, ale vaše pomoc bude neocenitelná. Až se jednou sami octnete v neštěstí, hledejte člověka ochotného být s vámi. Určitě se najde.
Všichni ostatní mohou odejít.
(via)
Cesta k vyléčení: odpustit všem, kdo nám způsobili bolest
Proč neumíme říkat „ne“
