Cesta k vyléčení: odpustit všem, kdo nám způsobili bolest

odpousteni

Když otevřeme ránu na emocionálním těle, musíme ji zbavit všeho jedu. Jak to udělat?

Nic jiného než odpuštění nedokáže emocionální rány zbavit jedu. Odpuštění je nezbytné pro naše vlastní duševní zhojení. Odpouštíme, protože máme se sebou soucit. Odpuštění je projevem lásky k sobě samému.

Je třeba odpustit všem, kdo nám způsobili bolest, a to i tehdy, když nám připadá, že to, co učinili, odpustit prostě nelze. Odpusťte jim ne proto, že by si odpuštění zasloužili, ale proto, že sami nechcete více strádat a snášet bolest pokaždé, když si vzpomenete, jak se k vám zachovali. Není důležité, čím přesně vám ublížili, odpusťte, protože dále už trpět nechcete.

Vezměme si například rozvedenou ženu. Představte si, že byla deset let vdaná, pak se s mužem pohádala kvůli nějakému jeho hnusnému jednání. Rozvedla se s ním a upřímně ho nenávidí. I pouhá připomínka jeho jména vyvolává u ní křeče a žaludeční nevolnost. Emocionální jed je tak silný, že to prostě dál nedokáže snášet. Potřebuje pomoc, jde tedy k psychoterapeutovi. Popisuje mu svůj stav: „Mám bolest. Všechno se ve mně vaří hněvem, žárlivostí, urážkou. To se prostě nedá odpustit! Já ho nenávidím!“

Psychoterapuet jí radí: „Potřebujete ty emoce uvolnit, vyřvat je, vypustit svou zlobu ven. Nebraňte se tomu, vezměte polštář, kousejte do něj, bijte ho! Ať se ten vztek dostane ven!“ Takže sama sobě uspořádá doma hysterický výstup, vědomě emotivně vybuchne a řádí. Opravdu se jí uleví. Platí psychoterapeutovi tisíce korun a děkuje: „Díky, je mi opravdu o moc líp!“ A poprvé po dlouhé době má na tváři široký úsměv.

Vyjde z domu, kde je ordinace a hádejte, kdo jede kolem ? Jenom ho uvidí za volantem a všechna zloba je zpátky, ještě horší, než před tím.

Výbuch emocí může v tomto případě přinést pouze dočasnou úlevu. Ano, pomůže se zbavit jisté části jedu, člověku se na nějakou dobu uleví, ale ránu samu tento postup zkrátka nezhojí.

Jedinou cestou ke zhojení ran je odpuštění. Dotyčná žena musí bývalému muži odpustit, co jí provedl.


Jak poznat, jestli člověk odpustil doopravdy? Při setkání s tím, kdo mu ublížil, necítí nic z bývalých citů. Jeho jméno už nevyvolává žádnou bouřlivou citovou reakci. Jinak řečeno – dotyk už nevyvolává v ráně bolest. A to znamená, že jsi skutečně odpustil. Samozřejmě, že jizva zůstává. Stopy na emocionálním těle zůstávají stejně jako na kůži. To, co se stalo, v paměti zůstává, pamatuješ si vše, co jsi prožíval, ale protože se rána už uzavřela, přestala bolet.

Možná si teď pomyslíte: „Odpustit, hm, to se řekne. Já bych rád, ale když ono to nejde!“ Máme stovky důvodů a vysvětlení, proč nedokážeme odpustit. Jenomže nejsou pravdivé. Pravda je taková, že ti, kdo neumějí odpustit, si zkrátka zvykli neodpouštět. Stali mistry v neodpouštění.

A přece bývaly doby, kdy jsme jako děti měli odpouštění tak říkajíc v krvi. Než jsme se nakazili duševní nezpůsobilostí odpustit, odpouštěli jsme bez jakéhokoli úsilí, dělo se to samo sebou. Pozorujte někdy děti, když si spolu hrají. Pohádají se, nakonec se i poperou a už jedno běží žalovat: „Mami, on mě praštil!“ Matky se dávají do hovoru, který záhy přeroste v hlasitou scénu, ale děti si už po pěti minutách spolu hrají dál, jako by se nic nestalo.

Nejde ani tak o to, naučit se odpouštět, vždyť schopnost k tomu máme vrozenou. Jenomže co se v životě s námi děje? Učí nás něčemu přímo opačnému a neustále se utvrzujeme v neodpouštění. Samozřejmě, že časem umění odpustit prostě odvykáme. Ať se nás někdo dotkne čímkoli, neodpustíme mu ani za celý svět. A přestaneme se s ním navždy stýkat. Vypuká válka ješitností. A proč vlastně? Protože neodpouštěním upevňujeme pocit vlastní důležitosti. Náš názor zní jakoby závažněji, když prohlašujeme: „Ať se děje, co chce, nikdy jí neodpustím. Tohle se prostě neodpouští!“

Skutečný problém se ovšem skrývá ve falešné hrdosti. Pýcha a ješitnost nás nutí přilévat olej do ohně způsobené urážky a neustále si připomínat, že tohle, tohle opravdu odpustit nejde! Pojďme se však zamyslet, kdo přitom trpí, v kom se hromadí nejvíc emocionálního jedu. V podstatě se stále týráme tím, co udělal někdo jiný, ačkoli sami jsme se ničeho odsouzeníhodného nedopustili.

A nejen to, zvykáme si trpět čistě jenom proto, abychom viníka potrestali. Chováme se jako malé děti, které se pustí do hlasitého pláče, když chtějí vyvolat pozornost. Děláme bolest sami sobě, když prohlašujeme: „Podívej se, co dělám! A to všechno jenom kvůli tobě!“ Zní to jako hloupý vtip, ale přesně tohle se děje! V mnoha případech už ani nevíme, proč tak podrážděně reagujeme na rodiče, na přátele, na partnera. Jsme roztrpčeni, ale když nás ten druhý požádá o odpuštění, začínáme plakat a opakujeme: „Ne, ty promiň, ty mi odpusť..!“

Najděte v sobě to maličké dítě, které v koutě křičí. Odpusťte si vlastní pýchu a přezíravost a pošlete je pryč! Zapomeňte na pocit vlastní důležitosti a prostě požádejte o odpuštění všechny ostatní. Sami uvidíte, k jakým zázračným změnám ve vašem životě dojde.

     
Nejdřív si napište seznam všech, které byste podle svého názoru měli požádat o odpuštění. Pak se každému z nich omluvte. Pokud nemáte možnost se s každým z nich vidět, nebo jim nemůžete zavolat, požádejte o odpuštění v myšlenkách. Potom udělejte seznam osob, které podle vašeho ublížily vám. Kterým musíte odpustit vy sami. Začněte rodiči, sourozenci, dětmi, manželem, přáteli, milenci, kočkou a psem, vládou a Bohem.

Odpusťte jim všem a uvědomte si jedno: ať udělali cokoli, vy za to nemůžete. Pamatujte, že každému se zdá jeho vlastní sen. Slova a skutky, které vám způsobily bolest, byly pouze reakcí onoho člověka na všechen neřád v jeho vlastní mysli. Jemu se zdá o pekle, vy jste v jeho snu druhořadá figura. Nemůžete za to, čeho se dopustil. Až si tohle uvědomíte, až to přestanete přičítat sami sobě, soucit a pochopení vám dozajista pomohou odpustit každému.

Začněte odpouštěním, praktickým uměním odpustit. Nejprve to bude těžké, později se vám to stane zvykem. Jediný způsob, jak se vrátit k umění odpouštět, je dělat to v praxi. Cvičení, praxe, tak dlouho, dokud nedokážete odpustit i sami sobě. Dříve nebo později pochopíte, že je třeba odpustit si všechny rány a všechen jed, všechno trápení, které ste si způsobili, když jste si zvolili právě tenhle sen. A až odpustíte sami sobě, pocítíte sami se sebou soulad. Vaše láska k sobě samému zesílí. To je to nejvyšší odpuštění.

Názory na zlo a dobro v nás vyvolávají stud za to, co pokládáme za špatné. Přiznáváme svou vinu, jsme si jisti, že zasluhujeme potrestat a – trestáme sami sebe. Jsme přesvědčeni, že to, čeho jsme se dopustili, je tak špatné, že si to žádá očištění. A když něčemu tak upřímně věříme, stává se to realitou. V tomto smyslu vytváříme vlastní karmu a jsme povinni platit za to, co jsme stvořili svou vírou.

To jen znovu dokazuje, jak velkou sílu máme. Zbavit se staré karmy je prosté : stačí se zbavit falešné představy, přestat jí věřit – a karma zmizí. Není třeba trpět, není třeba za nic platit : skončilo to. Jestliže si dokážeme odpustit, karma zkrátka zmizí. Od té chvíle život začíná jakoby nanovo. Je teď o mnoho snadnější. Odpuštění je jedinou cestou, jak očistit emocionální rány, jedinou cestou k jejich zhojení.

=========
Odpustit druhému je darem sobě samému
Když nedokážete někomu odpustit

Více pro dobrou náladu: