Ano, jsou tři !

1-2-3-big

Za svoje životní terno pokládám své tři děti. Ty jsou pro mě životním úspěchem.

Někdo si koupí přepychové auto, jiný luxusní hodinky. My máme tři děti. Klidně bych se přemisťoval pěšky a čas určoval podle sluníčka. Ovšem to nemůžu, protože od otce tří dětí se očekává rozumné chování. Musí budit úctu a vyvolávat souhlasné reakce. „Máš tři děti!“ – podle toho už se musíte nějak chovat. „Mnohonásobný otec“, to je důstojný status.

Ovšem v mužské společnosti je otec tři dětí vyvrhel. Všichni probírají včerejší fotbal, ale on mlčí. Není schopen se k tomuto čistě mužskému tématu vyjádřit. Protože včera, když se všichni koukali na fotbal, on sledoval další příhody Pata a Mata. Co z jejich myšlenkového inventáře by tak asi jeho mužské přátele zajímalo? Nestandardní využití gramofonu? Spojení vrtačky se štětkou na mytí lahví při umývání nádobí? Nebo snad výroba houpacího křesla za pomoci kola od trakaře? Možná by chlapi zapomněli na fotbal a zuřivě by nad pivem hryzali filtry od cigaret…!?

Skutečně znám nazpaměť všechny příhody těchhle dvou šikulů. Stejně jako Rákosníčka, Křemílka s Vochomůrkou nebo Macha a Šebestovou. O opici Žofce vůbec nemluvím. Nemyslete, může to být docela užitečná znalost.

Ondyno v jednom krámě nějaká moc pěkná slečna váhala nad výběrem hračky pro svého pětiletého synovce. Stála u stojanu s pohádkovými postavičkami a kousala se do rtů. Nejdřív koukala na Krtečka, pak zas na Vochomůrku. Chvíli jsem ji pozoroval a pak jsem nedbale utrousil: „Vemte Pata a Mata, to mají kluci rádi!“

S podobnou zasvěcenou ležérností bývají dámám nabízena k ochutnání vzácná vína: „Zkuste tohle Château Haut Brion, ročník 67, to je jistota, madam, ochutnejte… Cítíte ty radostné tóny, jak vám sametově sklouzly do hrdla a rozehrály se vám v duši?“

Já ovšem bych byl jakými hračkovým someliérem a nabízel bych příbližně takhle: „Uchopte zde toho panáčka, madam… zkuste mu ukroutit hlavu… Slyšíte ty vzdálené tóny svého dětství..?“


Otci tří dětí lidé, které sotva zná, ustavičně kladou idiotskou otázku: „Jó, už tři? A plánujete čtvrtý?“ Obyčejně se tak ptávají ženy naplňující svůj mateřský instinkt za pomoci čivavy. Mají patrně za to, že bychom s manželkou měli mít děti za všechny ostatní. Řešit demografickou křivku státu. Vlasti oddaná rodina zhasínající v ložnici s výkřikem „Kdo, když ne my?“

– Máte tři! Je čas na čtvrtý!

– Jóóó! Jasně!!! Dík, že jste nám to připomněli!!!

Haló? Drahoušku! Zrovna teď mi to tu připomněli! Už nějak dlouho nemáme další dítě!

Nojó, miláčku!! To je pravda!! Bože, já jsem tak lehkomyslná! Čtyři roky bez porodu!! Čtyři roky v háji!!!

Fakt nechápu. Proč když někdo potká muže, který je na procházce se třemi dětmi, zavádí okamžitě hovor pouze na otázky pokračování rodu a rodinné úrody? Budím snad dojem, že nic jiného mě nezajímá?

A k tomu všechny ty rady: „No, teď potřebujete ještě jednoho chlapečka. Holčičky jsou už dvě, tak aby synátorovi nebylo smutno!“

Není mu smutno. Ani se nikdy nenudí. A všichni, kdo se náhodou ocitli v jeho společnosti, se rozhodně nenudí rovněž. Můj syn David vás zbaví nudy během dvou minut. Pokrývá veselím zhruba 50 čtverečních metrů ve svém dosahu. Přináší lidem radost, a to hned dvakrát. Poprvé, když se s ním seznámí a podruhé, když David odchází. Nikdo na něj při loučení nešišlá: „A dypa k nám tenle klučina ještě pšíde, co?“ Každý se zdrženlivě rozloučí: „Nashledanou, Davide“.

Davidovi jsou čtyři. Zatím ještě toho moc nenamluví, přesto je však dokonalý diskutér. Se mnou například vyhrává všechny spory. Vždycky vytáhne argument, o který se rozbije každá moje připomínka. Můžu ho hubovat za binec v dětském pokoji, za skleničku, kterou rozbil, za to, že nakrmil kočku plastelínou… klidně můžu svolávat běsy a třeba i vyhrožovat, že dostane naplácáno. Mlčí, popotahuje a když se nakonec dočká pauzy v mé lametaci, řekne jednu jedinou větu: „Mě se chce čůrat“. A to je konec. Má výchovná lekce skončila. Tohle je železobetonový argument, který ve mně budí zároveň otcovský instinkt, pud sebezáchovy a mužskou solidaritu.

Davide! Ty darebáku! Proč jsi zapálil tu záclonku?!

Mě se chce čůrat.

Punktum. Změna tématu.

Škoda, že tohle nefunguje i v našem dospělém světě:

– Protože jste opakovaně neuhradil řádnou splátku hypotéky, předáváme věc našemu právnímu oddělení!

Mě se chce čůrat.

A tečka. Hypotéka je zapomenuta.

Ale vážně. Na druhého syna zatím ani nevzdechneme. Proto mě tak štvou teorie: „Máte dvě holky a jednoho kluka, tak teď ještě jednoho kluka…“!

     
To jsou prostě pitomosti. Přece nebudem přivádět na svět děti podle nějakých potrhlých geometrických teorií. „Máte dvě holky, kluka jen jednoho, to není vyvážené! To je chaos, pořiďte si ještě jednoho chlapce, kvůli symetrii!“ Rád bych připomněl, že děti vznikají v procesu, v němž logika, zdravý rozum a pomyšlení na symetrii nehrají nejmenší roli. Už z principu výsledek symetrický být nemůže.

Navíc tři děti se bezvadně hodí k zařízení našeho bytu. V případě potrestání má každé dítě svůj kout. Ve čtvrtém je stojací lampa a pod ní moje křeslo. V tom koutě se dobře chytá WiFi.

Má žena mě pokládá za neromantického cynika a pragmatika. Možná má pravdu. Někdy pozoruju, že můj cynismus a pragmatismus už ovlivnily naše děti. Jednoduchý příklad: Popelka. Znáte ten příběh. Princ hledá dívku, která se mu zalíbila, ale utekla a ztratila přitom botu. A on teď s tou botou lítá všude možně a slibuje, že se ožení s tou, které střevíc padne. Všechny ženský na světě si představují, že ony jsou ta Popelka a čekají na prince se střevíčkem. Všechny, kromě mé starší dcery. Je pragmatická, je jí 11 a nohu má šestatřicítku. Mé geny ji zachránily před zařazením do hejna těch hus, co čekají na prince. Takže ho nečeká. Čeká, až bude mít nohu sedmatřicítku a bude moct nosit máminy boty! Myslím, že toho se spolehlivě dočká rychleji, než infantilního princátka.

Mladší dcera je mamonářka. Je jí šest a zbožňuje peníze. Věří, že mléčné zuby, které jí vypadávají, odnáší myška a nechává jí za to pod polštářem peníze. Zdůrazňuju, že ta myška, co žije u nás doma, není žádný skrblík. Vzhledem k počtu dětí je 50,- káčé za zub slušná cena… Dcera byla s touhle cenou taky spokojená, dokud jednou nespala u babičky a dědečka. Co čert nechtěl, vypadl jí zub. A co myslíte? Myška jí za to dala rovnou stovku! Nedokázal jsem tomu dítěti vysvětlit, čím to je, že myš, která žije u dědečka, je tak štědrá. Pokusil jsem se na dědu zapůsobit, aby toho jejich rozhazovačného hlodavce trochu ukáznil. Děda samozřejmě jen mávnul rukou. Ovšem dcerka od té doby, kdykoli je u babičky a dědečka na návštěvě, snaží se zbavit co největší části mléčného chrupu. To mě děsí. To dítě monetarizuje vlastní organismus!

Jelikož už umí číst, objevila nedávno někde inzerát: „ Vykupujeme vlasy za vysoké ceny “. Velmi dlouho jsme si pak ujasňovali, jaká délka vlasů je pro takový obchod nutná.

Být otcem fakt není jednoduché. Děti samozřejmě dělají hlouposti a chyby, nechovají se podle našich představ, člověk je z toho na nervy, vytáčí se, trestá je… a v tu chvíli mu vlastní matka řekne: „Vzpomeň si na sebe v jejich věku…“

To říkají matky vždycky. A mají pravdu.

…takže někdo si koupí přepychové auto a jiný luxusní hodinky. My máme tři děti.

Fór je v tom, že auto buď jak buď zestárne, hodinky se zastaví nebo je rozbijete, ale děti s vámi zůstávají napořád.

… a takovýhle banality říkávaj otcové tří dětí docela často:).

=========
Než budete křičet na své děti …
Děti jsou karmou rodičů

Více pro dobrou náladu: