Děti jsou karmou rodičů

karma

Zajímavý pohled na to, jaké poučení nám přinášejí děti a jaké závěry z něj děláme.

Duše si sama volí, v jaké rodině přijde na tento svět. A je to volba vždycky vědomá, protože její podstatou je určitý úkol. Pro začátek „vysvětlit“ něco rodičům. Přes ustálené mínění, že rodiče učí děti, je tomu přesně naopak. Dítě je karmou rodičů. Jestliže si tedy novorozenec volí nějaký náročný program (například se narodí s vrozenou nemocí nebo defekty), pak to není ani tak trest, jako spíše způsob poučení těch, jejichž prostřednictvím přišel na svět.  Život nenašel jiný způsob, než cestou milovaného mazlíčka, který je všem na očích, milován a hýčkán.

Zhruba do 16 let k nám prostřednictvím nemocí, chování a uličnictví našich dětí promlouvá sám Život. Chlapci nesou poučení maminkám, holčičky tatínkům. Jako jeden z názorných příkladů bývá uváděn příběh mladého páru, kterému se narodilo slepé dítě. Nářek a pláč! Jací krásní rodiče, jeden pohlednější než druhý, a teď takové neštěstí! Bůh je nespravedlivý, šeptali si dědečkové a babičky. Známí jim vyjadřovali účast, projevy soucitu se objevily na internetu. Mladí rodiče byli opravdu krásní lidé, museli tedy být i dobří… to si mysleli všichni.

Když ale jedna z babiček k mladým přijela, aby pomohla v péči o maličké, nestačila se divit a nevěřila svým očím. Kam se poděla romantika a lesk mladého páru? Najednou tu byli lidé, u kterých každá maličkost vedla ke scénám. Hádali se zuřivě jako kočka s myší a smiřovali se až v noci v posteli. Pouhý pohled na jejich chování člověka bolel. Je zřejmé, že nebolel jen babičku, ale i novorozenou duši. Proto si raději předem zvolila karmu slepce v naději, že rodičům dojde, proč se na ně nechce dívat. Ti však nepochopili nic. Ve skutečnosti byli více slepí, než dítě.

Spojovat mentální příčinu s fyzickým projevem čehokoli, tomu nás neučili. Jsme příliš materialističtí a příliš skeptičtí. Žijeme podle vzorce „práce-domov-práce“. Nestíháme se z tohoto věčného snu o bytí vynořit. Že potrvá věčně, se nám jenom zdá. Než se ohlédneme,      je tu důchod. Co nám zůstává v paměti? Vzácné okamžiky štěstí: dovolená u moře, svatba, úspěchy dětí. A kde jsou vaše vlastní úspěchy? Dům, chalupa a dvě auta se sem nepočítají, protože to jsou úspěchy pouze pro oči ostatních, ale z hlediska věčnosti – co jste udělali zvláštního? Pro co si vás kdo bude pamatovat?

Přivedl jsi na svět děti? No, ano, pachtil ses ze všech sil, dělal jsi práci, která tě nebavila, jen abys vydělal, jen aby jim bylo dobře. Neviděly tě, když rostly, protože jsi do noci trčel v zaměstnání, kde ses dopracoval až k impotenci.

Matky to taky někdy přehánějí. Kolikrát tahají dítě po doktorech, ať důvod je, nebo není. Máme 21. století, jsou tu nové technologie, ale zdravých dětí nějak nepřibývá.

Rozklad v hlavách. Jednou mi zavolala jedna taková maminka. Má to těžké. Nemá moc peněz a desetileté dítě pořád marodí. Pomoci jí nemá kdo. Co má dělat? Opakuju jí jako mantru: „Děti jsou karmou rodičů“. Přemýšlej! Ale copak ona má na to pomyšlení? Přemýšlí spíš nad tím, jak vyjít, aby byly peníze na další lékařské vyšetření.

Zavolal jsem jí sám.

– Tak co, přemýšliš?
– Přemýšlím!
– A něco jsi vymyslela?
– Když ty mi pořád opakuješ něco o nějaké karmě, ale já žiju tady a teď. Musím pracovat a ne přemýšlet.
– A nezdá se ti, že svými nemocemi se ti možná to dítě pokouší „říci“, že se mu nedostává mateřské lásky?  Je pořád sám. Jsi věčně v práci, vyděláváš na chleba s máslem.
– A co mám asi tak dělat?
– Najdi si jinou práci, nebo tam buď jen dopoledne.
– A účty za mě zaplatíš ty?
– Tak schválně, – řekl jsem, – přejdeš na poloviční úvazek a budeš víc času doma. Jestli se dítě za dva týdny nedá dohromady, doplatím ti tu druhou půlku výplaty.

Další týden trvalo, než se rozhodla. Všichni bychom rádi od Života získali předem záruky, že všechno bude fajn a v pořádku. Náš svět je však místem různých možností, ne pojišťovnou. Důvěřovat Prozřetelnosti je jedním z našich úkolů , kterému je třeba učit se od dětství.

Nakonec souhlasila s mou nabídkou. Přestala být hlavní účetní, stala se řadovou a s hrůzou čekala na nejhorší. Nejen že v práci nikdo její chování nepochopil, ale ještě na ni začali tlačit: co to je za hloupost? Jak chceš zaplatit doktory?
      Platit nemusela. Ani lékařům, ani mě.  Vysvětlil jsem jí, že její případ není žádný rozsudek, ale „osud“, který si zvolil její syn, ještě než se narodil. Potřebuje to více on než ona. Znamená to, že musí situaci přijmout takovou, jaká je a přestat se bát: že jí dojdou peníze, že nebude mít na doktory a na léky. Zapomeň na to, prostě se svěř Osudu a pochop, co ti chce říct tvůj syn.

Chlapec přestal marodit. Už po týdnu se doposud chronické příznaky začaly vytrácet. A za další týden chtěl kluk jít do školy.

– Potřebuješ ty peníze? – zeptal jsem se.

Vzala mou otázku jako urážku.

– Dal jsi mi víc, než ty peníze, přiměl jsi mě otevřít oči a podívat se na situaci jinak. To já ti dlužím.
– Nic mi nedlužíš. Raduj se ze života. Uvědomit si skutečnou situaci – to je to, co dělá zázraky. Když člověk změní svůj přístup, změní se i svět kolem neho.

Na tom jsme se shodli. Nikdo není nic nikomu dlužen.

Zato však okolí málem utrápilo mou známou věčnými dotazy: Jak se to dítě dalo dohromady?  K jakému doktorovi jste chodili? A co vám řekl? Co mu našel? Co mu předepsal? Místo odpovědí jim však říká záhadnou větu: „Děti jsou karmou rodičů“. Všichni pokrčí rameny a spěchají za svými záležitostmi, ani se nezamyslí. Prostě svůj život přežívají.

Denis Zacharov

=========
Mateřská terapie. Kouzelná síla slov.
Až se mi jednou narodí syn… K zamyšlení.
7 vět, které je třeba říkat svým dětem

Více pro dobrou náladu: