Čtyři ženy. Podobenství.

Jeden sultán měl čtyři ženy. Ze všech nejvíc miloval tu čtvrtou, nejmladší a nejlaskavější. Dával jí nádherné šaty, drahocenné klenoty, pečoval o ni a hýčkal ji.

Velmi rád měl i svoji třetí ženu, výjimečnou krasavici. Když cestoval do jiné země, vždycky ji bral s sebou, aby všichni viděli, jak je krásná a vždycky se bál, že jednoho dne ho zavrhne a uteče k jinému.

Také svou druhou ženu měl sultán ve veliké lásce. Byla chytrá a vtipná, zkušená v intrikách. Byla jeho důvěrnicí, vždycky moudrá, vždycky přející a trpělivá. Když měl sultán problémy, svěřoval se své druhé ženě a ona mu pomáhala dostat se z obtížné situace a přežít těžký čas.

První žena byla ze všech nejstarší. Byla svému muži velmi oddána, dělala všechno, co mohla, pro uchování a rozmnožení bohatství sultánova i celé země a velmi se jí v tom dařilo. Sultán však bez ohledu na to svou první ženu nemiloval a to, že ona ho měla tak hluboce ráda, jako by se ho netýkalo. Vůbec si jí nevšímal.



Jednou sultán onemocněl. Vzpomínal na svůj život, plný přepychu a pomyslel si: „Teď mám čtyři ženy, ale až umřu, zůstanu sám“. A požádal svou čtvrtou ženu:

– Miloval jsem tě víc než ty ostatní. Dával jsem ti to nejlepší, co jsem měl, chránil jsem tě jako poklad. Teď, když umírám, jsi ochotna následovat mě do říše mrtvých?

– Na to zapomeň! – odpověděla mu čtvrtá žena a bez jediného dalšího slova odešla z komnaty. Její slova byla jako kinžál vražený muži do srdce.

Zesmutnělý sultán se tázal své třetí ženy:

– Zbožňoval jsem tě celý život. Teď, když umírám, jsi ochotna jít se mnou do království stínů?

– To ne! – odpověděla mu třetí žena. – Život je tak krásný ! Až zemřeš, chci se znovu vdát

Sultán byl velmi sklíčený. Takovou bolest jeho srdce dosud nepoznalo. Tehdy oslovil svou druhou ženu:

– Vždycky jsem se k tobě obracel o pomoc. Vždycky jsi mi pomohla, bylas mi tím nejlepším rádcem. Teď, když umírám, budeš ochotna jít se mnou tam, kde naříkají bledé stíny a prosí vládce duší o slitování?

– Velmi lituji, že tentokrát ti nemohu pomoci, – odpověděla mu druhá žena. – To největší, co pro tebe mohu udělat, je s poctami tě pohřbít.



Její odpověď působila na sultána jako tisíc hromů a tisíc blesků. V tu chvíli uslyšel hlas:

– Půjdu s tebou a budu tě následovat až do konce!

Sultán pohlédl směrem toho hlasu a uviděl svou první ženu, uvadlou téměř k nepoznání. Cely ohromený pronesl:

– Měl jsem být k tobě pozornější, dokud jsem mohl!

Každý z nás má své čtyři ženy. Čtvrtá žena je naše tělo; je jedno, kolik času a péče mu věnujeme, aby vypadalo dobře; až zemřeme, nechá nás na holičkách. Naše třetí žena, to je kariéra, peníze, postavení, bohatství. Až zemřeme, získají je jiní. Druhou ženou je rodina a příbuzní. Není důležité, jak nám pomáhali, dokud jsme tu byli. Až zemřeme, bude to největší, co pro nás budou moci udělat – doprovodit nás do hrobu.

Naší první ženou je duše. Často ji ignorujeme, když se honíme za úspěchy, za mocí, bohatstvím a potěšením. Bez ohledu na to zůstává duše tím jediným, kdo jde a půjde s námi všude tam, kam půjdeme my. Budeme-li o ni pečovat, budeme-li ji chránit a rozvíjet, můžeme tím dát světu i sobě samým ten nejkrásnější dar.