– Pojď si hrát.
Pětiletá holčička ke mně přiběhla a šibalsky na mě zamrkala.
– A na co?
Odložila jsem knížku.
– Jako že jsem velká. Budu tvoje maminka a ty budeš moje holčička.
– Tak dobře.
Narovnala jsem ramena a ruce položila na kolena. Ujistila jsem se, že mám čistou pusu, protože jsem před chvílí dojedla čokoládový bonbón. Holčička se v okamžiku změnila – zrudla a strašlivým hlasem na mě křičela:
– Co tu dřepíš? Ptám se tě! Co tu sedíš jako socha, koukej si uklidit hračky!
Trhla jsem sebou jako by do mě pustili elektřinu a začala jsem lapat po vzduchu. Holčička přišla blíž ke mně, strčila mi pod nos malou pěstičku a přešla do diskantu:
– Vidíš tohle?Kolikrát to budu říkat?! Dělej, pohyb!
– Ale mami, já si ještě hraju. Já to pak uklidím, zablekotala jsem doslova jako ovečka.
– Nechci nic slyšet!
Chytila se za hlavu a začala se pohupovat ze strany na stranu:
– Jsem tak utahaná! Panebože, já jsem tak utahaná! A ještě musím do čistírny, uvařit oběd, vypravit tátu na služební cestu, převlíct postele, poslat výkaz o práci, odvést tě na rytmiku, zaplatit nájem, přesadit amarylis, zajít na polikliniku pro výsledky a dát zimní boty nahoru do nástavce…
Holčička to všechno vychrlila jedním dechem, otočila se na patě a utíkala zpátky na písek. Už si pohrála.
Já jsem ale zůstala na lavičce se svou knížkou a hrála jsem si dál.
Na tu nesnesitelnou velkou paní…
Na sebe samotnou!
Mateřská terapie. Kouzelná síla slov.
Co to je proboha za rodiče?! (K zamyšlení)
Ježek. Příběh o marnosti. (K zamyšlení).