Učitelka na prvním stupni jednou zadala dětem úkol napsat práci o tom, co by si přály, aby pro ně Bůh udělal. Večer, když práce pročítala, narazila na jednu, která ji velmi rozrušila.
V tu chvíli přišel domů její muž a viděl, že pláče. „Co se stalo?“ – ptal se. „Čti“ – odpověděla jenom a natáhla k němu ruku se sešitem jednoho chlapce.
„Bože, dnes tě chci poprosit o něco zvláštního: změň mě prosím tě v televizor. Rád bych byl na jeho místě. Chtěl bych žít tak, jako žije televizor v našem domě. Chtěl bych mít své zvláštní místo, kde by se kolem mě scházela celá rodina. Aby mě poslouchali a neskákali mi do řeči a nevyptávali se, když chci něco říct. Chtěl bych být také středem pozornosti. A chtěl bych, aby se o mě starali, jako se starají, když televizor nejde. Taky bych byl rád pohromadě s tátou, když se vrátí domů – třeba i unavený. A aby si mě moje maminka všímala, aby šla ke mně, když zůstane sama a je je jí smutno. Chtěl bych, aby moji rodiče aspoň někdy nechali všeho být a strávili trochu času se mnou. Bože, vlastně nechci tak moc, chci se mít jenom tak jako jakýkoli televizor“.
„No to je hrůza! Ubohý kluk!“ – vykřikl učitelčin manžel. „Co to je proboha za rodiče?!“
Se slzami v očích mu učitelka odpověděla: „To je práce našeho syna…“
72 krásných vzpomínek na šťastné dětství
Jak se dozvědět od dítěte, jak se má ve škole?
Nejlepší učitelka v mém životě