Když děti pláčou a my o tom nevíme …

kdyz-deti-placou

Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.

Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela,  chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.

Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.

Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.

Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.

«Míšenko, chceš si popovídat?» – zeptala jsem se. «Ano maminko!».

Tak jsme se zavřely v pokoji. Sedíme, mlčíme. Vidím ale, že se jí oči zalévají slzami. «Povídej, holčičko, copak je…».

A Míša povídala… «Maminko, já tě mám tak moc ráda… Ale prve jsi neměla pravdu… Můžu říct, žes neměla pravdu?» – «Jistě, že můžeš, Míšo!».

«My jsme se s holkama pohádaly a ty jsi řekla, ať toho hned necháme a koukáme jít z kuchyně pryč, a ani ses nezeptala, co se stalo. A já jsem jim říkala, abychom ti pomohly, abychom spolu uklidily. A Kája nechtěla a Terezka taky ne a začaly se vztekat a malá plakala. Bylo mi to tak líto. Chtěla jsem, abys mě objala a řekla, že to nic není, že je to přejde. Ale ty ses rozzlobila».

Přitiskla jsem dcerku k sobě. «Odpusť mi to, Míšo!».

Ale ona povídala dál. Povídala… to, co jsem dosud vůbec netušila. Na co jsem ani nepomyslela.  A to jsem přesvědčená, že máme moc hezký a blízký vztah.

Mluvila a bylo to, jako kdyby z ní vytrysklo všechno, co se za dlouhou dobu nahromadilo v její něžné dušičce, všechna bolest, kterou jsem jí způsobila já, bláznivě ji milující matka.

Vyprávěla o papírové kačence, kterou mi v pěti letech dlouho a s péčí vystřihovala a chtěla mi ji darovat, aby mi udělala radost. Jenomže já jsem jí rovnou vynadala za odstřižky rozházené po celé podlaze a lepidlo na koberci. Teď vyšlo najevo, že ještě dlouho spávala s tou kachničkou pod polštářem a bylo jí smutno, že ani ji, ani tu kačenku máma nepotřebuje.

A řekla mi, jak když se narodily dvojčata, chtěla být taky znovu miminkem. Protože jsem pořád byla s nimi. Taky si přála, aby se pořád chovala a dostávala pusinky na hlavičku. Dokonce kvůli tomu začala šišlat „jako miminko“. Ale já jsem jí přísně řekla, ať nechá pitvoření.


A taky mi říkala, jak jí někdo ve škole ublížil a ona moc chtěla mi o tom povědět a vyplakat se, ale já jsem něco dělala a odbyla jsem ji: „Povíš mi to později“…

A jak na ručních pracích udělala moc hezkou krabičku a uháněla domů, aby mi ji dala, jenomže já jsem jí vyhubovala za trojku… Krabička zůstala v batohu…

Říkala mi, že jsem moc hodná, ale často se rozzlobím. A ona si vždycky vleze k sobě nahoru na palandu a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdybych byla pořád jen klidná a laskavá. A sní si tam o tom, jak všichni sedíme spolu v kuchyni,  i malá Kristýnka, a děláme koláčky, jako dělá babička. A vůbec by nevadilo, že je všude v kuchyni mouka a nepořádek, protože by nám bylo veselo.

A jak je jí líto, když se někdy s tátou hádáme, protože jsme oba moc hodní a máme se přece rádi a neměli bychom se hádat.

A ještě spoustu dalšího mi řekla moje dcerka. Seděla jsem a poslouchala a tekly mi slzy jako hráchy.

«Maminko, nezlobíš se, že jsem ti to řekla? Už jsem ti to dávno chtěla říct, ale bála jsem se, že se rozzlobíš! A teď když jsem ti to řekla, je mi tak dobře!».

Ne, holčičko moje, vůbec se nezlobím. Je mi jen hrozně líto, jak rychle jsem dokázala zapomenout na sebe samotnou – když jsem byla malá.

Vždyť i já jsem někdy plakala, protože rodiče toho měli strašně moc a neměli kdy mě vyslechnout. A po nocích jsem si v postýlce stěžovala plyšovému psu Punťovi.

Když mi bylo šest, slepila jsem ze čtvrtek domeček a utíkala jsem do kuchyně, abych ho darovala rodičům. Jenomže oni tam řešili nějaké svoje problémy a vyprovodili mě hbitě a rázně pryč. „Jdi si do pokojíčka, musíme tu něco probrat!“ A já jsem tak plakala, že byl domeček celý mokrý a rozlepil se.

A jednou jsem pro něco hrozně brečela a oni říkali: «Nech toho! Vždyť je to hloupost!». Ale pro mě to žádná hloupost nebyla, chápete?!

A později jsem si slibovala, že tohle svým dětem dělat nebudu, všechno bude úplně jinak!

     
Jak rychle my rodiče zapomínáme! Jak důležití, jak chytří a přísní náhle jsme! Jak tvrdí! A jak dokážeme zraňovat své děti, jen tak, mimochodem, protože se prostě nezamyslíme. Proč zapomínáme, že to, co pro nás je hloupůstka, je pro děti něco strašně důležitého? Proč je neslyšíme? A hůř: proč je neposloucháme? Proč pro ně nemáme dost trpělivosti? Pozornosti? Vlídnosti?

Moje milá Míšo! Jak rychle jsi vyrostla! Už je ti devět! Už mě nevnímáš jen jako svůj jediný a krásný svět, jako všechny děti vnímají svou maminku. Vidíš mě takovou, jaká jsem, se všemi chybami. Děkuju ti. Musím se teď naučit být maminkou velkých dětí.

Jsem šťastná, že jsem tě vyslechla! Moc jsi mi pomohla! Chci, abyste ty i tvoje sestřičky věděly, že jste pro nás s tátou to nejkrásnější, co jsme kdy v životě měli. Moc a moc si přejeme, abyste byly šťastné. A víckrát nebyl důvod k takovéhle rozmluvě.

Seděly jsme s mou nejstarší holčičkou dlouho, objímaly jsme se a povídaly si o sobě a plakaly… probrečely jsme vlastně celý večer.

Ano, byl to ten nejtěžší den v mém životě. A zároveň ten nejkrásnější. Den nového života, ve kterém se budu snažit vždycky vás POSLOUCHAT, holčičky moje.

A když jsem jim na noc všem dávala pusu na čelo, zašeptala jsem ještě té nejstarší: „Promiň mi, Míšenko“. A ona mi už napůl ze spaní odpověděla: „Mám tě moc ráda“.

E. Kučerenková

=========
60 způsobů jak přinést dítěti štěstí
Než se rozzlobíte na dítě

Více pro dobrou náladu: