ZRCADLOVÝ EFEKT: svět zobrazuje jenom to, co si sami myslíme

To, co člověku vadí na ostatních, je v něm samém.

To, co člověk nechce slyšet od jiných, je to, co je pro něj nejdůležitější uslyšet v dané životní etapě.

Jiný člověk se nám může stát zrcadlem a pomoci nám odhalit to, co sami v sobě nevidíme a co sami o sobě nevíme.

Jestliže člověk dokáže napravit sám v sobě to, co mu vadí u jiných, nebude mít už osud proč mu posílat takové zrcadlo. Když se vyhýbáme všemu, co je nám nepříjemné, například lidem probouzejícím v nás negativní pocity, zbavujeme sami sebe možnosti změnit svůj život. Zbavujeme sami sebe možnosti vnitřního růstu.

Svým vnímáním světa si člověk sám vytváří svou vlastní individuální podobu světa, „oddělenou“ realitu. Cekově tato podoba, tento obraz individuální reality závisí na tom, jak je člověk vůči všemu kolem sebe naladěn, o čem je přesvědčen, čemu věří nebo nevěří. Paradox spočívá v tom, že jeho naladění je zároveň podmíněno tím, co se kolem něho v jeho individuální realitě děje. Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho tak zvaná „uzavřená smyčka zpětné vazby“. Realita je vytvářena jako odraz způsobu lidského myšlení a způsob sám je v mnohém dán právě odrazem.

Jestliže realitu, která nás obklopuje, označíme za svoje zrcadlo, bude zřejmé, jak toto naše „zrcadlo“ odráží právě nás, to jest náš „vnější“ svět odráží náš svět „vnitřní“, svět našich vnitřních představ, přesvědčení, obav, radostí i smutků.

Představme si člověka stojícího před zrcadlem. Všechnu pozornost upírá na ně, avšak nepokouší se nahlédnout do svého nitra. Dívá se na svůj vnější svět a vyhýbá se tomu vnitřnímu. Zde ve zpětné vazbě hraje hlavní roli nikoli obraz, ale jeho odraz. Je to situace, kdy se člověk ocitá v moci zrcadla, protože se jako očarovaný dívá na svou vlastní kopii. A vůbec ho nenapadne, že kdyby změnil originál, to jest svůj vnitřní svět, změnil by zároveň i odraz, to jest svůj svět vnější.

V důsledku takto ulpělého vnímání odrazu se nám často dostává toho, co si velmi silně nepřejeme.

Každý si z mládí pamatuje moudré pořekadlo…

• S čím člověk zachází, tím také schází

… anebo Matoušovo z Bible: „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého a v oku svém břevna neznamenáš?“

Uveďme příklad, jak takové Zrcadlo reality funguje.

Vzhled. Každý ví, že většina malých dětí je hezká, prostě kouzelná. Kde se tedy bere tolik dospělých, nespokojených se svým vzhledem? Ze zrcadla, které jim tímto způsobem vrací všechny jejich připomínky. Do krásy rostou ti, kdo jsou si jí vnitřně jisti – to je jejich tajemství.

Platí pravidlo: «Jestliže se sám sobě líbím, mám k tomu stále více důvodů». Zdůrazněme, že přitom je třeba být k sobě maximálně upřímný. Jestli jsem tedy o tom skutečně přesvědčen, nebo si jen myslím, že jsem přesvědčen, nebo prostě chci v to věřit – v tom je veliký rozdíl.

Naše vnitřní přesvědčení, naše nastavení jsou přenášena na obrazovku naší vnější reality. Svět je velmi vynalézavý a operuje množstvím nekonečných obrazů. Obrazy má každý své, stejně jako přesvědčení, stereotypy či názory každého jsou čistě individuální. Například jedno a totéž slovo vnímá každý jinak, po svém. Neboť každý má s každým slovem spojeny své vlastní individuální asociace a svou vlastní individuální zkušenost.

Proveďme pokus. Řeknu slovo „ČLOVĚK“. Jaký obraz vznikl ve vaší mysli? Je jisté, že každý má svůj. Někdo si představí muže kolem čtyřicítky, jiný bezpohlavní šablonu, někdo spíše tlustého, jiný štíhlého atd. Každý má k tomuto slovu své asociace, neboť každý má svou vlastní zkušenost. Podobný experiment bychom mohli provést téměř s každým slovem, co jich ve slovníku je. A takovým způsobem komunikujeme.

Vraťme se nyní k našemu Zrcadlu reality. Co nejčastěji v zrcadle vidíme? To, na co soustředíme svoji pozornost.

Řekněme, že pozornost nějakého člověka zcela ovládají nějaké problémy. Trápí ho to a dělá si starosti. Myslí přitom na to, co nechce a nechce to, na co myslí. To je paradox. Avšak Zrcadlo vnějšího světa nebere v potaz naše přání nebo nepřání, prostě jen přesně předává obsah vnitřního světa, odráženého obrazu.

Jiný příklad lidové moudrosti postihující fungování Zrcadla: Odříkaného chleba největší krajíc. Co opravdu nemáme rádi, co opravdu nechceme, toho se nám v životě hojně dostává. V důsledku toho jsme ještě více podrážděni a tím posilujeme svůj pocit odporu. V myšlenkách tedy někoho „posíláme někam“, říkáme si „kdyby tak šli do háje“… a Zrcadlo? Vrací ten bumerang zpátky. Poslali jste ho, tak vám ho zase vrací. Množství problémů v životě narůstá. Budeme-li stát před Zrcadlem a toužit „Kdyby ses tak do země propadl!“, jaký odraz vznikne? Správně, „Propadáte se spolu se svým světem“. Podívejme se na sklon k pesimistickým úvahám z odstupu. Nic moc pěkného, že ano?
No a postoj „Stejně se nic nepodaří“, to už se podobá sadomasochismu. Někdy by si člověk pomyslel, že pesimista má až jisté zvrácené potěšení, když úpí nad svým těžkým údělem: „Svět je tak špatný, že se to nedá vydržet. A člověk nic nemůže. To je osud. Ale patří mu to a mě taky!“

Takže k jakému docházíme závěru?

• Toho, čeho se nejvíc bojíme, se nám nejvíc dostane.

• S tím, čemu se pokoušíme vyhnout, se srazíme.

• Jak smýšlíme o sobě, tak svět smýšlí o nás.

• Svět nám zrcadlí jenom to, co si myslíme, tedy naše myšlenky.

• Vnější svět je zrcadlem našeho světa vnitřního.