Před několika lety jsem uvízla v zácpě v newyorkském autobusu nacpaném unavenými, podrážděnými pasažéry. Lilo. Stěrače na předním skle se nezastavily. V autobuse na sebe řvali dva muži. Kdo z nich začal a co bylo příčinou, jsem nevěděla. Nikdo to nevěděl. Možná ani oni dva to nevěděli. Nikoho nenapadlo udělat místo těhotné ženě. Vzduchem létaly urážky.
Na Sedmé Avenue se ozvalo hlášení řidiče. „Přátelé“, řekl, „všichni jsme měli těžký den. S počasím ani zácpama nic nenadělám, ale něco přeci jen udělat můžu. Navrhuju, abyste všichni vystupovali předníma dveřma. Natáhnu k vám ruku a vy mi do dlaně položíte svoje starosti a naštvanost, jo? Jak pojedu přes Hudson, shodím to všechno z mostu dolů do vody. Souhlas?“
«Ten člověk je kouzelník“, pomyslela jsem si. Cestující v autobusu se dali do smíchu. Napětí povolilo. Tváře lidí se rozjasnily. Uplynulou hodinu to vypadalo, že žádný z nich nevnímá svého souseda a teď se jeden druhému dívali do očí a ujišťovali se: „Myslí to vážně? To jako doopravdy?“
Myslel to doopravdy.
Na příští zastávce vystrčil ruku okýnkem k prodeji lístků a čekal. Jeden po druhém šli cestující k předním dveřím a každý mu jako něco položil do dlaně. Někdo se smál, někdo byl naměkko, ale každý se dotkl jeho ruky. Tak to bylo na každé stanici. Až k řece.
Svět není jednoduchý. Někdy je dokonce tak složitý, že je těžké zůstat člověkem. Některé dny jsou opravdu hnusné. Někdy trvají několik let. Pokoušíte se nějak ovlivnit situaci, ale nic se vám nedaří. Přijdete o práci, nemáte peníze, přátele, ztratíte víru i lásku. Ve zprávách vidíte jen samou hrůzu. Bojíte se. Zamykáte se na všechny západy.
Někdy se na nás všechny snese temnota. Potřebujete světlo, ale to se nedá najít. Ale co když tím světlem jste zrovna vy? Co když vy sami se můžete stát jeho zdrojem?
Stejně jako ten řidič autobusu, který nebyl ani známou osobností, ani duchovním vůdcem. Nechtěl lidu zvěstovat své pravdy. Byl obyčejným pracovníkem ve službách. Jedním z mnoha neznámých lidí. Síla každého obyčejného jedince je však obrovská a on ji uměl zaměřit tím správným směrem. Na pomoc lidem.
Když mi je mizerně, vzpomenu si na toho řidiče a říkám si: co bych mohla udělat právě teď, abych se taky stala takovým světlem? Jistě, globální oteplování nezastavím, nezlikviduju války, lidi nepředělám. Ale můžu nějak zapůsobit na ty, které každý den potkávám, i když oficiálně se neznáme.
Moje chování má význam, protože nežiju na neobydleném ostrově. Smutek a obavy jsou nakažlivé, ale nakažlivé jsou také tolerance a štědrost. Každý z nás toho může ovlivnit mnohem víc, než by ho vůbec napadlo.
A’t jsme kdokoli, ať jsme sebevíc ponořeni do každodenních povinností, věřím, že každý z nás dokáže rozsvítit malý kousíček světa.
Myslím si dokonce, že to je jediný možný způsob, jak svět rozsvítit: jednu zastávku po druhé, až k řece.
Elizabeth M.Gilbertová
Jak vydržet úder: metody psychologické obrany
Naučte se domlouvat s vlastním podvědomím