3 kouzelné pocity

Existují tři kouzelné pocity: zklamání, smutek a nemohoucnost.

Zklamání je nezbytným stupněm k moudrosti. Když se zklameme, vnímáme svět střízlivě, takový, jaký je, bez idealizace, bez růžových brýlí. Je to velmi čistý stav mysli.

Jsme-li však schopni takový svět milovat, to už je otázka vlastní duchovní vyspělosti. Většina lidí se zklame a vzápětí přestává milovat. Což je škoda, protože láska léčí především duši toho, kdo miluje.

Není však na tom nic divného: zklamat se a neocitnout se v pasti pocitů méněcennosti, to vyžaduje duševní práci, práci dosti náročnou, kdy nenecháme svého ducha propadnout ubohým strachům a držíme ho, jako člověk držívá hluboký tón při dlouhém výdechu a nedovolí mu, aby sklouznul. Ten, kdo se věnuje zpěvu, mi jistě porozumí.

Smutek je surovinou pro lásku a moudrost. Očištěný smutek, to je láska. Někdy se říkává, že duše musí pracovat ve dne v noci. Má se tím krom jiného na mysli právě přijetí smutku jako zlatonosné rudy, z níž se získává láska.

Smutek souvisí s dýcháním a pláčem. Když jsme zklamáni kvůli nějaké ztrátě, včetně ztráty iluzí, je pláč přirozenou reakcí na tento stav, jako očistný proud, který nás zbaví trosek všeho starého. Není-li však plakat dovoleno, zadržujeme vlastní dech a stahujeme přitom mnoho různých drobných svalů v prsou (bolest u srdce), hrdle („knedlík“ v krku), kolem očí (bolest hlavy) a tak dále.

Když je člověk už dospělejší, pak pokud je už od dětství zvyklý neplakat, první, na co narazí při smutku, jsou tyhle svalové stahy. Usoudí tedy, že smutek je něco, co bolí. Ve skutečnosti však daleko více bolí odhodlání za žádnou cenu nepropadnout smutku. Když člověk zhluboka dýchá a nechá slzy téci, všechno se uvolní, povolí a bolest odejde.

Nemohoucnost (nepleťte si ji s apatií) je stav, kdy síly nejsou mobilizovány k žádné činnosti čistě proto, že žádná činnost ani není třeba. Pokud vás to staré zklamalo a nové ještě nenastalo, nemáte ani žádný objekt činnosti. Je pouze to, co je: to staré je rozbito a nové není přítomno – tvůrčí prázdnota.

Z této tvůrčí prázdnoty, pokud se nebudeme snažit před ní utéci, vyroste nové samo o sobě, složí se jako puzzle z malých jednotlivých dílků. Pokud ovšem nám nemohoucnost není dovolena, snažíme se uměle mobilizovat vlastní zdroje – a nedokážeme s jejich pomocí vybudovat nic jiného než novou verzi toho starého.

Aby neprožívali pocity zklamání, smutku a nemohoucnosti, shazují mnozí lidé při srážce s nezdarem buď sami sebe nebo své okolí, protože povýšená pozice nebo naopak snižování vlastní osoby neúspěch vysvětlují a jakoby dodávaly člověku pevnosti v krutém obrazu okolního světa. Znehodnocování však není obnova a člověka jenom zakonzervuje.

Nemohoucnost, zklamání a smutek jsou jemné, nepostižitelné, nestálé a proměnlivé stavy, které kolísají a nedají se ovládat. Je-li člověk příliš naplněn strachem, je pro něj těžké v jejich proudu obstát, proto se je snaží jejich znehodnocováním spoutat do pevné konstrukce. Tím ovšem blokuje svou vlastní obnovu a proud tvůrčí energie.

Všechny tyto stavy jsou cyklické: zklamání, sílící probouzení, uplatňování energie, srážka s těžkostmi, poznání, zklamání, smutek, nemohoucnost, tvůrčí prázdnota. Každý cyklus přináší novou zkušenost, rozvíjí skutečně cenné vztahy nebo naopak ničí ty, jejichž potenciál se vyčerpal.

=========
Tohle mě štve! Učíme se vyjadřovat nespokojenost.
Deset lží, kterým vás nutili věřit