Rozhovor:
– Ty máš ale pomačkaný oblečení!
– Mám ho takové vždycky. Nějak si nerozumím se žehličkou.
– To je hrozný se na tebe dívat. Vyloženej děs.
– Tak se nedívej.
– Jak to jako myslíš, „nedívej“ ?! Vždyť tu stojíš! Vyjímáš se tu jako pěst na oko.
– Fajn, tak se dívej. Ale neprosím se tě o poznámky na adresu mého oblečení.
– No a co, že se neprosíš. Nelíbí se mi, tak o něm mluvím.
– Takže chceš řešit svůj problém na můj účet?
– A tohle jsi vzal kde?
– Něco se nelíbí tobě, ale měnit se mám já. Mám nosit jiné oblečení
– Ehm ehm… netvrdím, že se máš jít rovnou převlíct. Nos si konec konců, co chceš. Akorát, že se mi to nelíbí.
– OK. Já nosím to, co chci, a tobě se může líbit, co chceš. Nežádám tě, aby se ti líbilo něco jiného a ty laskavě nežádej mě, abych se oblékal jinak.
– No moment, tak to přece není…
– Co přesně tak není?
– Proč bych, když se mi tvoje oblečení nelíbí, o tom nemohl mluvit?
– Protože všechno, co je moje, tvoří můj osobní prostor. Patří to do něj. Vstup do něj je pouze na pozvání. Jestliže jsem tě nežádal, abys mi řekl, co si myslíš o mém oblečení, a ty přesto o tom mluvíš, pak se do něj cpeš bez pozvání. A to je agrese.
– Prosím tě, jaká agrese! Co blázníš!
– Skrytá. Dělat poznámky, hodnotit a srovnávat, aniž by tě o to někdo žádal, to je skrytá agrese. A používání urážlivých přirovnání jakbysmet.
– To není žádná agrese, to je prostě… štítivost.
– Štítivost je forma hněvu. Stejně jako odpor, lhostejnost, nepřízeň, nepřijetí nebo podrážděnost. A vyjádření těchto emocí chováním je agresí.
– Jdi do háje! Takže já vůči tobě projevuju agresi, jo? A ještě ke všemu skrytě. Jenže já nic takovýho nechci. Jak je to teda možný?
– Protože cítíš hněv, ale nemůžeš ho vyjádřit otevřeně. Z různých důvodů.
– Ale jakej hněv? Kde by se tak najednou vzal?
– Hněv je energie uvolněná tvou psychikou v odpověď na tvoji žádost o změnu. Jednou uvolněná energie už se nemůže se vrátit. No a protože jsi ji nevyužil za původním účelem, tak se jí zbavuješ. Například formou skryté agrese.
– A jak se jí jde zbavit jinak?
– Přímo: fyzickým nebo verbálním útokem. Anebo formou autoagrese – lidi onemocní, ztrácejí věci, třeba peníze, dostávají se do malérů atd.
– A co to mělo být za žádost o změnu?
– To musíš nejlíp vědět ty sám.
– Ale jak to mám zjistit, když to nevím?
– Podívej se líp na to, na co ses naštval, to bude odpověď. Když se zlobíš, znamená to, že si přeješ, aby to bylo jinak. Ptej se sám sebe, jak by to tedy podle tebe mělo být. A potom najdi to, co v tvém životě tomu neodpovídá. A pochopíš, že tě neštve něčí oblečení, ale něco, co bys chtěl změnit, jenže nemůžeš.
– Nojo… když cizí oblečení člověk hned vidí, ale nějakou svou vlastní žádost ne. Říkáš žádost o změnu? Půjdu si to promyslet. Odpusť mi – kvůli tomu oblečení. A… díky.
Učte se správně si přát
Jak si zamilovat sám sebe a žít v harmonii se sebou?