Učte se správně si přát

Zdravím vás, jsem Ten, co plní přání. Taková služba nahoře na Nebesích. No ano, chápete to správně, já jsem ten, co tam nahoře má na starosti plnění vašich přání. Ne, anděl, to ne, to já nejsem. Já jsem jen výkonná síla, chápete. Vlastně takový aparát, něco jako je… třeba mlýnek na maso, kupříkladu. Strčíte do něj kousek masa a ven leze sekaná. No, a do mě vložíte přání, a ven leze, abych tak řekl, jeho naplnění.

V téhle branži dělám už dávno. Přání jsou můj denní chleba. Už od té doby, co mě stvořili. Kdy to bylo, to si ani sám nepamatuju. Nejspíš někdy na počátku věků nebo tak nějak.

A co že bych vám chtěl povědět? Jak hrozně často mě proklínají. Prý že – co tohle má být, nic takového jsem si nepřál! Jenže, víte, k tomu vám můžu říct asi tolik: sekaná bez koření nebývá, není liž pravda? Dáte do ní cibulku najemno, připepříte, přisolíte, někdo trošku majoránky… No a to samé je s vašimi přáními! Vy totiž myslíte jedno, říkáte druhé, a na mysli máte něco docela třetího, abych tak řekl. Takže ta vaše vyslovená myšlenka je přikořeněná, ať mi Nejvyšší odpustí, bůhví čím!

Třeba tuhle, jako dneska si to pamatuju, jeden dobrák si objednával ženu. Docela dlouho byl sám, vedl veselý život a byl načisto spokojený. Až se rozhodl, že nastal čas k trošku serióznějšímu životnímu postoji, k založení rodiny a takové všelijaké… Myšlenku, tu měl úplně ušlechtilou: „Ožením se, budeme si vzájemně oporou a pomocí, v těžkých chvílích nebudeme sami, společně se budeme potýkat se záludnostmi osudu a ve stáří bude někdo, kdo mi podá sklenici vody…“ Je jasné, že to základní přání bylo oženit se, tomu se dá rozumět. Nojo, ale co to koření, abych tak řekl? Vždyť on do té své sekané nacpal „záludnosti osudu“, „těžké chvíle“ a k tomu ještě jakýsi model „nemohoucího stáří“, že ano. Přání jsem splnil, odmítnout, to já nemůžu, plnit přání je moje povinnost. Akorát, že on teď proklíná osud, svou ženu i sebe sama, protože jakmile se oženil, veškerý jeho život se proměnil v boj o přežití, abych tak řekl. Zkrátka s tou svou ženou teďka ty jeho přání uvádějí do života, hned ruku v ruce, hned zas se udělají každý sám pro sebe a otočí se k sobě zády, že ano. No a samozřejmě on si myslí, že ta jeho ženitba byl hloupý nápad a chyba. Přitom dostal přesně to, co si objednal! Záludností a těžkých chvil habaděj!

Anebo jindy, taky dobrý případ. Mladé děvče, snila o lásce. Láska jako taková je dobrá věc, nic proti. Jenomže jak ona o ní snila!!! „Prý – chci lásku zbavující rozumu, takovou, co se z ní točí hlava, člověk zapomene na všechno na světě a je načisto poblázněný, chci, aby se žádný den nepodobal druhému, chci, aby se ten můj díval jenom na mě, aby mě miloval víc než svůj život a nikdy mě neopustil!“ No – chtěla to, dostala to. Jakmile to její přání nabylo patřičného tvaru a síly, hned mi ho šoupli na zpracování. Vybrali jí vášnivého krasavce, takový horkokrevný typ, vroucný a nezkrotný, abych tak řekl. Kdybyste ji ale teď viděli, nepoznali byste ji!!! On je šíleně žárlivý, ustavičně od ní žádá přísahy lásky a všechno je mu málo. Láska zbavující rozumu to tedy bezpochyby je, rozumu v ní určitě není ani špetka. Že se dívá jenom na ni, tomu můžete věřit. Oči z ní nespustí a špehuje ji na každém kroku!!! Zkrátka, přání splněno na sto procent. Mám jenom obavu, že stačí už jen trošku a ona bude opravdu načisto tohleto… poblázněná.

Ale nemyslete si, že se snad všichni uchylují k podobným krajnostem. Zmínil jsem vám prostě případy tak říkajíc vybočující z řady, že ano. Každý netouží po planoucí vášni a takových atrakcích. Stejně je ale pořád spousta nespokojenců!

Vemte si například tohleto: žena, pokládala se za nehezkou, neatraktivní, nepřitažlivou, zkrátka bez šance na nějakého toho partnera. A každý den se docela potichoučku modlila: „Pane Bože, pošli mi někoho! Mě je jedno, jaký bude, ať má třeba křivé nohy nebo je plešatý, ať je třeba i starý! Ať se klidně válí na gauči s novinami, jen když to bude mužský! Všechno pro něj udělám, dobře mu bude. Slituj se, Pane Bože, jsem tak sama!“

Taková čistá, vroucí modlitba, ta doletí do nebe vždycky. A tahle doletěla jednou, dvakrát, stokrát… Takže se ta žádost pěkně vytvarovala, Nebeská kancelář ji zaregistrovala, schválila splnění a hned mi ji přihráli k naplnění. A teď si to zkuste představit: která ženská bude spokojená, když se jí na gauči zahnízdí plešatý křivonohý dědek, který ustavičně vyžaduje její pozornost!? Jenomže ona si přesně tohle sama přála!!! I když si v hloubi duše nejspíš myslela, že za její neuvěřitelnou skromnost jí pošlou toho profláknutého prince na bílém koni. Přátelé, kamarádi!!! Upozorňuji vás, že tady nahoře žádná hodnotící stupnice skromnosti není a nefunguje. My jenom plníme přání, a to přesně tak, jak si je objednáte.

To taky jednou jedna schopná dívka poněkud zralejšího mládí – no, zkrátka jí bylo něco přes třicet – dosáhla takovým tím moderním speciálním tréninkem neuvěřitelné síly mysli. Načež se na nás obrátila s takovouhle prosbou: „Budu klidně dřít jako kat, klidně i v několika zaměstnáních, jsem silná a hodně vydržím, jen abychom já i moje budoucí děti se měli dobře a byli zajištění“. A tečka. Uznejte, že to je přání jako řemen. Naprostá zkáza, abych tak řekl. Jak, Nejvyšší odpustí, jak proboha někdo může sám sobě podobnou existenci objednat!? Několik zaměstnání. V každém dřít jak kat. Protože „je silná“ a „hodně vydrží“. A děti jsou „budoucí“. Tak si to ta hvězda vyžádala! A síla její mysli je hotová Husqarna. Rozléhalo se to její přání celým Vesmírem. No – a zkuste ho nevyplnit, že ano. Takže holt ať se potrápí. Možná, že až se dost natrápí, napadne ji poslat nám nějaké jiné, poněkud méně tvrdé přání… Protože takhle, takhle to je jako ilustrace toho pořekadla, že „Česká žena a švédská ocel…“ znáte to.

Jednou taky jedna chytrá ženská hlava – a to prosím bez ironie, ona to opravdu byla chytrá ženská – se rozhodla, že se konečně zbaví těžkého kříže, který vláčela na hřbetě polovinu života. Děti vyrostly, manžel ji totálním nedostatkem jakékoli iniciativy prostě ničil – bez ní nebyl schopen se rozhodnout ani který je zrovna den v týdnu. Zkrátka toho měla už dost, takže si přála tohle: „Chci být taky jednou slabá žena. Už jsem se dost narozhodovala, nařešila, napracovala, jsem utahaná k smrti, chci, aby se teď zas oni všichni točili kolem mě“. A protože, jak jsem poznamenal, byla opravdu chytrá, uplatnila speciální fígle, aby se jí přání vyplnilo co nejdřív. A schválně – co myslíte, že se stalo? Kde se vzala, tu se vzala vážná nemoc. Jedna z těch, co jsou navždy. Co člověka ničí. Takže dotyčná ležela v posteli a byla opravdu „velmi slabou ženou“. Rodinka se kolem ní chvíli točila, točila – a pak se vypařila. Každý měl své starosti. Oni si neobjednávali nemocnou máti, jejich život šel dál svou cestou… Naštěstí tahle chytrá hlavička měla, jak tak bez hnutí ležela, dost času k přemýšlení a přemýšlela správně. Dokázala včas přehodnotit své bláznivé přání a poslat nám jiné. To se ví, Nebeská kancelář to zkoumala, zvažovala a nakonec ten souhlas dali. Takže do roka a do dne nebylo po její nemoci ani stopy. Teď se věnuje výuce. Učí lidi, jak si správně přát. To víte, má rok zkušeností…

Jojo… Když se nad tím zamyslíte, jsou přání hrozná věc! Co všechno jsou lidé schopni si přát! A nejen sobě samotným. Vždyť kolikrát nějaký táta křičí na syna: „Hlupáku! To já v tvých letech… A ty máš v hlavě jen hlouposti a ručičky ti jdou dozadu! Celý život budeš jen neschopa, lúzr a budižkničemu!“ No promiňte, co je tohle za přání!? Otce synovi!! Co když mu ten syn jednoho dne prostě uvěří? A já pak budu muset takovéhlé „přání“ splnit? A co to říkám – „budu muset“!? Vždyť já taková přání plním! Dokonce spoustu! A kdybyste se nějakého takového vzteklého táty zeptali, začne ječet jak pominutý – že nic takového synovi nepřál, chtěl prý pro něj jenom to nejlepší… Jenomže my tady nahoře nemáme žádné vykladače skutečného smyslu přání, ani žádné orákulum. Jak to vyslovíš, tak to dostaneš.

Frekvence přání… to je taky důležitá věc. Když si budete pořád dokola myslet, že se něco špatného stane, dodáváte tomu svoji energii a s každou další takovou myšlenkou se to „přání“ zahušťuje, abych tak řekl, posiluje a je pořád a pořád hmotnější. Dříve nebo později se pak dostane do toho mého mlýnku na maso a neštěstí je hotovo. A vy pak řeknete – já jsem to věděl! I když správně byste měli říct: „Já jsem si to vymyslel“. Já osobně bych vám poradil tohle – když vám do hlavy vleze nějaká taková špatná myšlenka, hned ji zachyťte a změňte ji v dobrou. Kupříkladu – bojíte se letět letadlem. Teroristé, rakety… Tak si hned představte, že teroristi slaví nějaký svátek. Jedí kuskus se zeleninou, pilaf s rozinkami, tancují východní tance. Na vaše letadlo ani nevzdechnou – oslavují. Tak si to pěkně představujte a v klidu leťte, že ano.

Taky si stěžují, že se to prý táhne… Už jsem vysvětloval, že od přání k jeho splnění musí nějaký čas ten uplynout. Než ho prozkoumají, upřesní, podepíšou, než se aktivují příslušné Vesmírné zdroje… A jen tak mezi námi – hodně z vás docela obyčejně neumí čekat. Jak to není hned, hned skuhráte: „No tak dobře, já se z toho nezblázním, tak si to nechte!“ Jestliže se tedy nezblázníte a máme si to nechat, přání letí do odpadkového koše, to dá rozum. Ale komu se teď má splnit, když vy jste nad ním zlomili hůl? Učte se víc věřit a buďte trpělivější! Vždyť my tady nahoře děláme výhradně pro vás, nic jiného na starosti nemáme. Stačí trocha trpělivosti.

Taky se stává, že přání splníme, trefíme se takříkajíc přesně do černého, žadatel je šťastný a nakonec se sám snaží si to všechno pokazit… O tomhle vám povím historii – fakt šílenost!

To jsme měli jednu mladou žadatelku, chytrou, krásnou, takovou jak se říká čistou duši. A přání měla taky moc pěkné: čistou lásku. Taková přání plnit, to je čirá radost. Už si to tak doslova nepamatuju, ale bylo to nějak takhle: „Chci krásnou lásku, aby náš vztah byl doslova jako svátek, aby v něm byla romantika, něžnost, péče,štěstí, abychom měli krásné dítě, aby každé naše setkání bylo úplně jako poprvé a zároveň naposledy…“

Koukal jsem, co je v tom za koření. Ono to koření často prosakuje z podvědomí, víte, lidé si to kolikrát ani neuvědomí. A u ní to bylo něco jako že všední den lásku zabíjí, mění ji ve zvyk a každý společný den pak už není svátkem, ale prostě obyčejným všedním dnem. No fajn, říkal jsem si, vezmeme to v potaz.


Plnil jsem tohle přání s velkým potěšením, to mi věřte! Byl to skvělý pár a ten jejich vztah byl přímo dokonalý. Samá romantika – kytice, telefonáty, dárečky, společné zájmy, splynutí duší… Doslova jsem se jimi kochal. Jak se k sobě hodili! Jak byli oba šťastní! Prostě objednávka splněná na stopro.

Jestli myslíte, že to byl hepyend, tak nebyl. Po nějakém čase se žadatelka rozhodla, že jí to takhle nestačí. Teď si přála, aby žili spolu. Aby se každý den probouzela vedle něj. Aby spolu snídali i večeřeli… Zatím to tak totiž nebylo. Duha lásky se nad nimi klenula, ale bydleli každý zvlášť.

V Nebeské kanceláři si začali pořádně drbat svatozáře, to vám tedy povím. Vždyť to bylo úplně jiné přání, žádné pokračování toho původního, že ano. A obrátili se na anděla strážného toho chlapíka, jaký je jeho pohled na věc. A jaký tedy byl? Co si myslel?
„Pane Bože, jak jsem ti vděčný za tuhle ženu, za tuhle lásku! Je to jako kouzelný sen. Jenom abych se z něj neprobudil, prosím tě moc. Tolik let nám to klape, z kluka bude brzy školák… A pořád je to taková nádhera, jako bychom se poznali včera. Když si vzpomenu na svůj minulý vztah, na tu hrůzu… Ta ubíjející každodennost, ten věčný stereotyp. Tohle víckrát nechci zažít, jen žádnou společnou domácnost, prosím tě, Pane Bože!“

A teď, babo raď! Jejich dřívější přání se vždycky ideálně shodovala nebo doplňovala a najednou takový protiklad! My tady nahoře nemáme žádné právo měnit lidská přání, respektuje se svoboda vůle, že ano… A bylo jasné, že tohle ten vztah totálně změní. A k lepšímu to nebude…

Dělali jsme, co jsme mohli, zkoušeli jsme jí přihrát jiné muže, kteří měli na společnou domácnost stejný názor, jako ona. Ale ona je ignorovala, protože milovala tamtoho! Chtěla jen jeho, čekala a ještě pořád čeká, až dozraje…

Takže i takhle to bývá. Štěstí je věc křehká a různorodá. Nedá se pořídit jen tak snadno, zato zaplašit ho může každý raz dva. Proto opakuju: než si něco budete doopravdy přát, promyslete si dobře, jestli opravdu tohle a právě takhle chcete! Protože jak se to splní, vrátit to nejde. Budete s tím muset žít.

Jakýsi čínský mudrc prý řekl: „Boj se svých přání, mívají ve zvyku se plnit“. On ovšem žil už pradávno, lidstvo od těch dob přece jen trochu vyspělo. Já bych vám to řekl asi takhle: „Nebojte se přání. Zkoumejte je, analyzujte je, vybrušujte jejich formulaci a tu si pak vložte do mysli! Učte se správně si přát. Pak vám všechno vyjde.“

ŽIJTE NAPLNO - TŘÍTÝDENNÍ ONLINE KURZ
Staňte se lepší verzí sebe sama a začněte se cílevědomě přibližovat životu svých snů. Začátek - ihned.

=========
Co si počít, když se nám ze života vytratí sny
Vše, co si přeješ se ti splní