Co si počít, když se nám ze života vytratí sny

Vyprávím tu o svých osobních zkušenostech s hledáním a ztrátou životního snu, životního cíle. Píšu o tom, jak jsem o svůj sen přišla a musela ho znovu pracně hledat. A jak jsem ho nakonec našla.

Jasně, že jsem měla sny, a ne jeden. Spousta se jich vytratila tak nějak sama o sobě. Některé zůstaly. Mít svůj sen je dneska v módě. Musíte mít životní cíl, jinak nežijete ten správný život. Všude se píše o tom, jak je třeba jít za svým snem, že v tom máme vytrvat atd. Sami bychom na to nejspíš nepřišli, proto potřebujeme návod a podporu:). Ráda bych tu něco napsala o tom, co se děje, když člověk opravdu měl sen a on se mu nesplnil. A o tom, že když se vám sen nevyplní, není to tragédie – dokonce to může být i užitečné.

Z mojí snologie: Jak nenaplnit sen, jak to přežít a jak najít nový sen.

Uvádím vlastní, ne tak vzdálený příběh. Vždycky jsem snila o skutečné, šťastné, milující a milované rodině. Rodina pro mě znamenala tátu, mámu a děti. Moc jsem toužila po úplné rodině, protože sama jsem celý život žila jen s maminkou. Stalo se, že první let přes oceán mi přinesl velikou lásku. Seznámili jsme se, zamilovali a rozuměli si. Když jsem tu cestu podnikala podruhé, letěla už jsem za snem, který se začal naplňovat. Nečekaně se začal naplňovat neplánovaným těhotenstvím. Ale my oba jsme po rodině toužili, stejně jako já i můj partner měl tenhle sen.

Kde jsme vlastně přišli ke svým snům?

Je celkem několik možností:

  • Dobré a správné je, vycházejí-li sny z našeho nitra, odkud se zjevují samy o sobě. Často se tyhle opravdové, upřímné sny rodí v dětství. Já jsem vždycky chtěla letět do vesmíru. U holky je to sen neobvyklý, ale přiznám se, že na něj myslívám dodnes. I když s realizací to dvakrát dobře nevypadá:).
  • Stává se i to, že člověk žádný sen nemá. Třeba když jsem se ptala svojí maminky, moc jasno v tom neměla. Něco neurčitého prohlásila o vlastním ostrově někde uprostřed oceánu a pak od mé otázky rychle odešla. Neměla to v životě snadné. Možná se už bojí mít nějaký sen… Když člověk žádný sen nemá, může si ho vnitřně „vygenerovat“ pomocí speciálních postupů a metod.
  • Sny někdy mohou být spíš něčím podobným jako je počítačový vir. Když například uvidíme další z nádherných fotek na instagramu a začneme pociťovat závist. Mylně pak svou závist pokládáme za sen. Myslíme si, že to, co jsme viděli, si přejeme proto, že je to tak skvělé.
  • Někdy vznikají díky podvědomé utkvělé představě. To je právě můj případ. Mou utkvělou fixní představou byl sen o úplné rodině. Zrodilo se to už dávno – od sedmi let jsem vyrůstala bez táty. Všichni kolem mě měli tatínka. Bylo to pro mě moc těžké. Navíc i psychologové říkají, že děti vyrůstající v neúplné rodině mají v životě víc problémů. S otcem mého dítěte jsme se domluvili, že budeme žít spolu, že to bude lepší pro nás dva i dítě.

Jenže nám to neklapalo.

Naše povahy a temperament jednoho každého z nás k sobě prostě nepasovaly. Opravdu jsme se snažili, ale nešlo to. Po sedmi měsících jsme se v dobrém rozloučili a já jsem zas letěla přes oceán zpátky. Osamělá matka. Sen se mi nesplnil. Rozpadl se na prach, protekl mi mezi prsty jako písek.

Co dělat, když náš sen umírá?

A nejen že umírá jeden sen, ale ani se nám nechce vůbec pomyslet na nějaký další. Nevidíme žádnou perspektivu, všechno nám připadá nesmyslné a nevíme, co budeme dělat zítra. A k tomu ten tlak ze všech stran: člověk musí mít sen, musí mít cíl, za kterým jde. Jinak jeho život nestojí za nic. A víte co, ona je to pravda – proč má člověk žít, když nemá, kam by se pohnul? O co by se snažil, k čemu by směřoval? Není snad pravda, že jakmile se zastavíme, už se suneme dozadu?

Snažila jsem se v té těžké situaci hledat východisko. Nehodlala jsem skákat z mostu, ale stejně jako mnoho jiných lidí, i já potřebuji mít smysl života. Vědět, proč tu jsem. S jakým cílem. Proč tu jsem, vím dobře. A budu to také říkat svému dítěti: protože tu jsi ty. Člověka se nikdo neptá, jestli se chce narodit. Prostě přijdeme na svět. Je nám to dáno. Ale jak s tím naložíme, to už je v našich rukou, tím jsem si jistá.

Chci si od života brát co nejvíc, i když je to třeba spojeno s těžkostmi. A právě tohleto „nejvíc“ je vlastně můj sen. Ten nejtajnější a nejposvátnější. Takový, že člověk mhouří oči a po těle mu přebíhá mrazivě chvění.

Jak jsem našla nový sen.

Absolvovala jsem několik webinářů, pročetla jsem si pár příspěvků různých blogerů na tohle téma a dokonce jsem se zúčastnila jednoho maratonu splněných přání. Ale to všechno mi jenom lezlo na nervy svým umělým patosem, přifouknutou pozitivitou a jakousi povrchností a prázdnotou. Proto jsem se rozhodla, že budu svůj sen hledat sama.

To první, co jsem dělala, bylo NIC. Zkrátka jsem se úplně poddala rytmu života ve vysokém stupni těhotenství: jedla jsem, spala jsem, občas jsem se podívala na YouTube, občas jsem nerada a s velkou neochotou pracovala. Na sen jsem nemyslela, prostě jsem existovala.

Pak jsem si začala svého nicnedělání vědomě hledět. Spřádala a zapisovala jsem si zapisovat plány na další rok a nakonec jsem si položila otázku: co jsem si vlastně přávala dříve? Před dvěma, před pěti lety? Začala jsem v deníku hledat své staré sny a cíle a zkoumala jsem, jestli dnes ve mně ještě vyvolávají nějakou odezvu.

Za třetí, začala jsem přepracovávat svou životní ústavu, která má tři odstavce. Mám je zapsány v deníku pod názvy „Moje přesvědčení“, „Moje hodnoty“ a „Moje standardy“. Tyhle tři odstavce se pro mě staly základem, na kterém bych mohla postavit svůj nový sen. A ještě jsem obnovila svůj seznam vděčnosti. Tohle dělávám pravidelně a upřímně doporučuji každému, aby to dělal taky. Skvěle to pomáhá zůstat stát nohama na zemi, vrátit se k sobě samému a uvědomit si, že všechno není zas tak špatné.

Pak jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Abych šla nějak daleko, na to jsem byla moc líná, takže jsem soustředila pozornost na to, co je mi nablízku, na svoji realitu. Odpověď se sama nabízela.


Už docela brzo ze mě bude maminka!

To je přece můj hlavní inspirátor a motivátor. Mám ho přímo ve vlastním břiše! Proč bych si tedy tenhle nový život nemohla vzít jako základ toho svého? Nejdřív jsem si odpovídala na otázku: jaký chci, aby byl můj potomek? Samostatný, silný, aby měl pevnou vůli a byl chytrý… No ano, to je standardní soubor každé nastávající maminky. Ale potom jsem si položila tu vůbec nejdůležitější otázku:

Jaká musím být matka, abych takové dítě vychovala?

Odpověď byla docela snadná: musím být ŠŤASTNÁ. Tak jsem se nakonec znovu vrátila k sobě samé, ke svým touhám a cílům. Nejdřív jsem se tomu chtěla vyhnout, to už je vám asi jasné, chtěla jsem se za to dítě „schovat“, žít jak se říká „jen pro ně“. Jen kvůli němu. Ale tak to nikdy nemůže vyjít. Svazuje to vás i dítě. Jak říkají letušky před letem: „Nejprve nasazujte dýchací masku sobě, teprve potom dítěti“.

Takže jsem prostřednictvím jednoho snu našla jiný. A ten druhý jsem našla až potom, co umřel ten první. Myslím, že takhle by šlo využít nejenom nastávající rodičovství. Rozhodnutí žít jen pro někoho, jen kvůli někomu, jsem musela odmítnout, nebyla to ta správná volba. Nechtěla jsem předem přistřihnout křídla ani sobě, ani svému dítěti. Proto jsem hledala dál a po nezřetelně zřetelných snech o dítěti se objevily sny nové, spojené už jen a jen se mnou.

Když jsem se soustředila na sebe, nemusela jsem už zkoušet metody „generování“ snu z vlastního nitra, nepotřebovala jsem to. Sny se začaly objevovat samy od sebe, úplně přirozeně. Stačilo si je zapisovat a dělat plány, podle kterých je budu uskutečňovat. A teď už na sebe mohu být pyšná – znovuobjevila jsem touhu radovat se ze života a znovu vidím, že život má smysl.

Přežila jsem smrt jednoho snu.

KONFERENCE - ŽIVOT V HARMONII SE SEBOU
25.05.2019 PRAHA 

Jak naslouchat svému tělu i duši, porozumět svým skutečným přáním, objevit svůj potenciál, zbavit se strachu a krok za krokem vytvářet život svých snů. Vstupenky ZDE

=========
6 drsných pravd, které z vás mohou udělat lepšího člověka
Formulace přání — metoda plnící vaše sny