Všechny problémy se rodí z pýchy

Stačí pouze zjistit, na co je člověk pyšný a v pomyslné kartě jeho života můžeme do sloupečku označeného «trápení» rovnou zapsat všechno, co je opakem objektu jeho pýchy.

Většina lidí se domnívá, že nebýt přitažlivý automaticky znamená trpět nedostatkem kladných vlastností a dovedností. Jenomže to jsou pouhé příznaky. Symptomy problému, kterému se říká nedostatek přitažlivosti.

Velmi často tento problém vzniká, když člověk začne být pyšný na nějakou svoji přednost a stává se ve vlastních očích subjektem zvláště vysoké hodnoty.

Načež tuto svoji mimořádně vysokou hodnotu musí s ustavičným vypětím sil potvrzovat.

Nejprve jeho sebehodnocení neustále roste, sám sebe utvrzuje v přesvědčení o své síle a nádheře, posléze se však ukáže, že cenou za toto jeho přesvědčení je nepřetržitá životní zkouška, v níž musí svou pravdu znovu a znovu dokazovat.

Jestliže někdo například propadne víře ve svoje výjimečné rozumové schopnosti, vznikají jeho problémy právě v té oblasti, kde tento krásný obraz dochází úhony.

A to je také všechno. Žádné jiné problémy neexistují, jen a jen tyhle mýdlové bubliny barvitých fantazií o sobě samém. Stačí se jich jenom lehounce dotknout a s hlasitým třeskem zmizí.

Z úkolů se problémy stávají tehdy, když se člověk pyšní svou schopností řešit každý úkol přímo s mistrovskou lehkostí a elegancí. Další mýdlová bublina. Zkrátka a dobře, všechny problémy se rodí z pýchy.

Rozporuplnost pýchy

Dokud je člověk na něco pyšný, pociťuje jakousi sebeutvrzující radost. Když ji však nepociťuje, připadá si jako naprostá nicka. Jakoby se skutečně stával někým horším proto, že jeho přednosti nezáří v celé své kráse.

Vnímání sebe sama jako nicky je sebeklam, maskované pohrdání sebou samým pro svoji nedokonalost. Člověk trpí, když před sebou samým nedokáže skrýt vlastnosti neslučitelné s objekty jeho hrdosti, jeho pýchy.

Jestliže se někdo pyšní svojí pokorou, přestává to fungovat, jakmile projeví chování člověka pokorou nespoutaného – když například projevuje vášeň, city nebo touhy.

Když je někdo pyšný na svoji volnost a svobodu, začne strádat s prvním náznakem závislého nebo podřízeného postavení.

Jestliže se někdo pyšní svou dobrotou, má sklon potlačovat svůj přirozený zápal a rozmach.

Pokud někdo s pýchou spatřuje ve své prchlivosti projev síly, potlačuje vlastní dobrotu jako příznak slabosti.

Pyšnit se svou nezávislostí může znamenat utrpení, chce-li být člověk společenský nebo je dokonce rád ve společnosti jiných.

Předvádění sebe sama v pozici vševědoucího učitele zablokuje každou snahu se něčemu učit. Vzor dokonalosti jednoduše nemůže dělat chyby, což veškeré snahy stopne.

Pýcha na vlastní krásu působí utrpení jakmile se objeví sebemenší příznak byť i jen drobného nedostatku.

Být pyšný na svoji zdrženlivost či asketismus hrozí pocitem viny při každém uspokojení svých tělesných potřeb, ať už jde o příjem potravy, přátelské posezení při víně nebo sex. Vedle obrazu vysoké duchovní úrovně působí uspokojení potřeb obyčejného smrtelníka jakýmsi ponižujícím dojmem.

Pokud je člověk pyšný na svoji otevřenost a komunikativnost, trápí se, má-li projevit odstup, uzavřenost nebo rezervovanost.

Pýcha hvězdy se mění ve spalující a ničivou vnitřní nemoc s každým dalším náznakem poklesu popularity.

A konec konců ani «oprávněná» hrdost na svou vlast v důsledcích většinou k ničemu dobrému nevede.

Tento seznam by mohl být nekonečný. Stačí pouze zjistit, na co je člověk pyšný a do sloupečku «trápení» v pomyslné kartě jeho života můžeme rovnou zapsat všechno, co je opakem objektu jeho pýchy.

Platí to o spoustě protikladů: studený-vřelý, vysoký-nízký, zarostlý-vyholený, veselý-vážný, odborník-diletant, mužný-zženštilý, pevný-poddajný… Smysl je zjevný, nezdá se vám?

Můžeme si myslet, že trpíme úplně jinými, vzájemně dokonce naprosto protikladnými věcmi. Vypadá to, že zatímco jeden člověk je pyšný na svoji ústupnost, druhý vynáší svoji úpornost, dalšímu dělá dobře jeho pokora, zatímco jiný ji příkře odmítá, jeden se pyšní svou chladnokrevností a další pružnou pohyblivostí, jeden tím, co je bílé, druhý tím, co je černé.

To všechno však není nic jiného, než jedna a ta samá nemoc s názvem «pocit vlastní důležitosti», neboli «pýcha».

Jakmile se něčím začneme pyšnit, přičemž není důležité čím, okamžitě se dá do pohybu dvojaké kyvadlo spokojenosti a utrpení. Jiné problémy nemáme.

Někdy dokonce ani nepostřehneme, jak rozporuplné jsou pocity ovlivněné pýchou.

Když vám někdo ublížil a vy jste se mu pomstili, znamená to, že jste ničema.

Ovšem pokud jste se nepomstili, jste zbabělá nula.

Když někomu pomůžete, jste hlupák. Když nepomůžete, jste egoista a nemáte srdce.,

Tohle všechno se může odehrávat v jedné a té samé hlavě.

Cenzura pýchy

Někdy si člověk – ať už přiznaně nebo nepřiznaně – uvědomuje, že pro něj není ani tak důležité být ten správný a dobrý, jako tak vypadat.

Takže vlastně není až tak moc důležité být tím dobrým vždycky.

Úplně postačí, když takový bude před lidmi, ve společnosti, kde svoji dobrotu či «správňáctví» rád předvádí

Při takovém přístupu tedy platí, že jestliže se člověk pyšní svojí demonstrovanou čestností, nebude se stydět za lež, ale za to, že mu na ni ostatní přišli.

A naopak – je možné být čestný bez pýchy na tuto svoji čestnost. V takovém případě je člověku jedno, co si o něm ostatní budou myslet. Otázka, zda v očích ostatních je, nebo není poctivý, není otázkou dotčené hrdosti.

Dokud se řídíme svojí pýchou, nezbývají nám žádné bezprostřední živé city. Všechno se stává falešným.

Všechno trápení vyvolává uražená samolibost, každá spokojenost je způsobena podepřením samolibosti. Radost, sympatie, rozzlobenost i antipatie nejsou nic jiného než reakce pýchy či chcete li osobní hrdosti na konkrétní okamžitou situaci.

Toto odcizení se sobě samému může dosáhnout takových rozměrů, že člověk sám sebe zbaví možnosti užívat si života takového jaký je a pouze ty nejzašší krajnosti ponížení nebo naopak slávy jsou ještě schopny polechtat mu nervy.

Pod vlivem své osobní pýchy filtruje veškeré svoje city tvrdou osobní cenzurou. City jdoucí proti ní v sobě potlačuje.


Naopak city jdoucí pýše takříkajíc na ruku se nepřirozeně nafukují, rozvracejí psychiku a zbavují ji síly, takže je pod stálým tlakem potlačovaného prožívání.

Pyšníme se záplavou nespočetných přesvědčení o sobě samých. Ta mohou vytvořit vzor natolik umělý a mnohovrstevný, že dobrat se jeho kořenů zdaleka nezvládne každý.

Proto většina lidí nevidí skutečné problémy, ale nazírá je maskované jako okolnosti. V důsledku toho jim nezbývá než žít tak jak žijí, to jest v očekávání, kdy další zlom bude nahrazen další záminkou k podepření vlastní domýšlivosti.

Jestliže člověka omrzela tato sansárová dvojakost, v níž pýcha a ponížení ovládají páky rozumu, pak sebepoznání a nalezení příčin a objektů vlastní pýchy jsou pro něj vhodnou a možná i jedinou cestou.

Nechceme-li sami sobě vytvářet problémy, potřebujeme vědomou hrdost. Jestliže pociťujete uchvacující touhu ukázat se v co nejlepším světle, porozprávět o svých úspěších nebo se nějak jinak vychloubat, mějte na paměti, jaké budou důsledky.

Jistě, sebevědomí může narůst, avšak přesně o tolik o kolik se zvýší vzroste také potenciál jeho bolestného pádu.

Jestliže se na vás usmálo štěstí a podařil se vám nějaký úspěšný krok, jestliže jste mimoděk úplně okouzlili svého spolubesedníka nebo dokázali předvést své schopnosti, není to opravdu důvod, abyste se kochali svojí «velikostí». Chápejte správně, co se stalo. Zůstaňte nohama na zemi. Vždycky myslete na důsledky okamžitého veleuspokojení nad svými převysokými kvalitami. Právě kvůli němu totiž se ze životních úkolů stávají problémy.

Musíte sami na sebe pohlížet z hlediska perspektivy. Pokud jste snad dneska neměli štěstí, neznamená to ještě, že jste smolaři. A jestliže jste dnes měli úspěch, neznačí to, že jste dokonalost sama.

Jste, kdo jste – ani hvězda, ani nula. Jste obyčejný smrtelník poznávající život.

=========
Máte právo odejít z jakékoli situace, v níž se necítíte dobře
Když je ve vašem životě jen málo toho, co byste si přáli