V raném mládí dostal Šalamoun darem prsten. „Bude-li ti velmi těžko či smutno, anebo kdyby tě snad tísnila úzkost, vznešený králi, vzpomeň na prsten a podrž ho chvíli v dlani“, řekl mu dárce. Už tenkrát bylo Šalamounovo bohatství nezměřitelné. Jeden jediný prsten ho jistě nemohl zvětšit. Přesto však si prsten ponechal.
O desítku let později přišla do Šalamounovy říše veliká neúroda. K hladomoru se přidala rána morová : neumíraly jen ženy a děti, vyčerpáním padali i udatní bojovníci. Král otevřel své sýpky i pokladnice. Rozesílal kupce do vzdálených zemí, aby nakupovali obilí a přivezli ho do země. Hrůzy však jakoby nebraly konce. Jedné noci si Šalamoun vzpomněl na dávný dar… Horečně ho hledal a konečně sevřel v dlani… ale nic se nestalo. Tehdy si všiml, že na prstenu je jakýsi nápis. Zvedl ho blíže k očím a četl: VŠECHNO POMÍJÍ, stálo tam napsáno ve starobylém jazyce.
Jak opustit destruktivní životní scénáře, vrátit se do rovnováhy, rozzářit své vnitřní slunce a stát se svou lepší verzí. >>>
Jak se dát dohromady po rozchodu, vrátit si vnitřní sílu a sebevědomí a vytvořit si nový a šťastný vztah >>>
Uplynulo mnoho let… Šalamoun proslul jako moudrý vládce. Stal se otcem. Dlouho žil velmi šťastně. Náhle však zemřela žena, kterou nejvíc miloval. Strašlivé hoře a bezedný žal sklátily Šalamouna jako těžká nemoc. Týdny plynuly, ale stesk ho neopouštěl. Nic mu nedělalo radost, nic ho ani na okamžik nerozptýlilo. Krásné tanečnice, pěvci se zlatem v hrdle, bojové umění jeho vojínů… Pouze smutek a osamění zůstávaly . A stáří bylo blízko. Jak má dál žít? Pro co? Tehdy si znovu vzpomněl na prsten. „ Všechno pomíjí“, četl znovu. Stesk mu sevřel srdce. Zuřivě mrštil prstenem proti zdi. Prstýnek se odrazil a kutálel se zpátky ke královým nohám. Jak ho zvedal, všiml si, že i na vnitřní straně je cosi napsáno: „TAKÉ TOHLE POMINE“ , zněl ten nápis.
Další léta uplynula a Šalamoun byl teď věkovitým kmetem. Chápal, že jeho dnů je pomálu a že je třeba zařídit ještě mnohé, stihnout se se všemi rozloučit, o všechny se postarat, požehnat dětem a následníkům. „Všechno pomíjí“, vzpomněl si jednou. „Také tohle pomine“, uchechtl se pro sebe: „Tak to tedy pominulo“. Prsten měl teď stále na prstě, nikdy se od něj neodlučoval. Nápisy už byly notně setřené. Slábnoucíma očima si ho prohlížel a najednou si všiml, že na hraně prstenu je také jakýsi nápis. Nemohl droboučké písmo rozluštit, až když prsten natočil k paprskům zapadajícího slunce, starodávné znaky se zaleskly a Šalamoun četl: „NIC NEPOMÍJÍ“.
Jak objevit svou hodnotu, odhalit zdroje své vnitřní síly, a žít šťastný život.>>>
Jedno z nejmoudřejších podobenství Šalamounových
Sedmkrát Konfucius