V raném mládí dostal Šalamoun darem prsten. „Bude-li ti velmi těžko či smutno, anebo kdyby tě snad tísnila úzkost, vznešený králi, vzpomeň na prsten a podrž ho chvíli v dlani“, řekl mu dárce. Už tenkrát bylo Šalamounovo bohatství nezměřitelné. Jeden jediný prsten ho jistě nemohl zvětšit. Přesto však si prsten ponechal.
O desítku let později přišla do Šalamounovy říše veliká neúroda. K hladomoru se přidala rána morová : neumíraly jen ženy a děti, vyčerpáním padali i udatní bojovníci. Král otevřel své sýpky i pokladnice. Rozesílal kupce do vzdálených zemí, aby nakupovali obilí a přivezli ho do země. Hrůzy však jakoby nebraly konce. Jedné noci si Šalamoun vzpomněl na dávný dar… Horečně ho hledal a konečně sevřel v dlani… ale nic se nestalo. Tehdy si všiml, že na prstenu je jakýsi nápis. Zvedl ho blíže k očím a četl: VŠECHNO POMÍJÍ, stálo tam napsáno ve starobylém jazyce.
Uplynulo mnoho let… Šalamoun proslul jako moudrý vládce. Stal se otcem. Dlouho žil velmi šťastně. Náhle však zemřela žena, kterou nejvíc miloval. Strašlivé hoře a bezedný žal sklátily Šalamouna jako těžká nemoc. Týdny plynuly, ale stesk ho neopouštěl. Nic mu nedělalo radost, nic ho ani na okamžik nerozptýlilo. Krásné tanečnice, pěvci se zlatem v hrdle, bojové umění jeho vojínů… Pouze smutek a osamění zůstávaly . A stáří bylo blízko. Jak má dál žít? Pro co? Tehdy si znovu vzpomněl na prsten. „ Všechno pomíjí“, četl znovu. Stesk mu sevřel srdce. Zuřivě mrštil prstenem proti zdi. Prstýnek se odrazil a kutálel se zpátky ke královým nohám. Jak ho zvedal, všiml si, že i na vnitřní straně je cosi napsáno: „TAKÉ TOHLE POMINE“ , zněl ten nápis.
Další léta uplynula a Šalamoun byl teď věkovitým kmetem. Chápal, že jeho dnů je pomálu a že je třeba zařídit ještě mnohé, stihnout se se všemi rozloučit, o všechny se postarat, požehnat dětem a následníkům. „Všechno pomíjí“, vzpomněl si jednou. „Také tohle pomine“, uchechtl se pro sebe: „Tak to tedy pominulo“. Prsten měl teď stále na prstě, nikdy se od něj neodlučoval. Nápisy už byly notně setřené. Slábnoucíma očima si ho prohlížel a najednou si všiml, že na hraně prstenu je také jakýsi nápis. Nemohl droboučké písmo rozluštit, až když prsten natočil k paprskům zapadajícího slunce, starodávné znaky se zaleskly a Šalamoun četl: „NIC NEPOMÍJÍ“.
Jedno z nejmoudřejších podobenství Šalamounových
Sedmkrát Konfucius