Jednou se vsadili dva velmi známí lidé od filmu. Jeden tvrdil, že jde udělat dobrý film, jehož děj bude trvat pouhých deset vteřin. Ten druhý takovou možnost rozhodně odmítal. Po několika dnech byl nicméně scénář hotov: „Žena se dívá na televizi. Probíhá přenos startu kosmické rakety.
Slyšíme odpočítávání startu: Deset, devět, osm… a vidíme, jak žena zvedá telefonní sluchátko a vytáčí číslo. V okamžiku kdy je na obrazovce televizoru vidět start rakety, žena říká do telefonu: „Tak už odjel…“ Autorem tohoto superkrátkého filmového scénáře byl věhlasný italský scénárista, spisovatel, básník, výtvarník a sochař Tonino Guerra (1920-2012).
Kromě básní a knih Guerra napsal stovku scénářů. Třikrát byl nominován na Oscara.
Spolupracoval s nejvýznamnějšími světovými režiséry. Většina z nich byla zároveň jeho přáteli. Byli to především slavný tvůrce italského neorealismu Michelangelo Antonioni a velmi blízký přítel Federico Fellini (za film Amarcord dostali v roce 1975 Oscara). Dále ruský režisér Andrej Tarkovský.
Rusko měl Guerra velmi rád. Velmi často, téměř až do svého skonu zemi navštěvoval. Měl tam řadu přátel a v roce 1977 se také oženil s Ruskou. Jmenovala se Eleonora, ale všichni jí říkali Lora. Aby překonal jazykovou bariéru, daroval jí na začátku jejich známosti ptačí klec naplněnou lístky se svými myšlenkami, nápady a různě formulovanými vyznáními v italštině. Jeho budoucí žena tak dostala první svéráznou učebnici italštiny. Stejně jako příběhy, které Guerra vyprávěl na plátně, ani jeho myšlenky „z ptačí klece“ nezestárly. Přidali jsme k nim pár dalších Guerrových malých vyprávění. Podívejte se s námi…
Vzduch
Vzduch, to je ta lehoučká věc kolem tvé hlavy. Když se usmíváš, je mnohem průzračnější.
Filosofický závěr
Máš ráda květiny a trháš je; máš ráda zvířata – a jíš maso; říkáš, že mě máš taky ráda – mám z tebe strach….
Čekání
Byl tak zamilovaný, že nevycházel z domu a seděl hned za dveřmi,aby ji mohl obejmout hned potom, co zazvoní a vejde, aby mu řekla, že ho také miluje. V hlavě mu zněla jen jediná otázka: „Máš mě ráda?“
Ale ona nezazvonila a nepřišla. Zestárnul. Jednou někdo potichu zaklepal na dveře – a on se polekal a běžel se schovat za skříň…
O ní
Abych polapil smějící se Lořino srdce, daroval jsem jí ptačí klec, v níž žily moje dopisy.
O Rusku
Když je dlouhá zima, potřebuje člověk pohádky, aby se zahřál.
Kašel
Můj dům stojí tak vysoko, že slyším, když pánbu kašle.
Priority Nastává čas, kdy jako partnera hledáš člověka, s nímž budeš poslouchat déšť.
Motýl Spokojený, opravdu spokojený jsem byl v životě mockrát, ale ze všeho nejvíc když mě osvobodili z německého lágru a já jsem se díval na motýla, aniž by ho chtěl sníst.
Trojice Jednomu člověku kdosi řekl, že je strom.
Vyděsil se a běžel se podívat do zrcadla. A viděl, že je žába.
Tři talíře
Jeden rolník, když zjistil, že ho manželka podvedla, přikázal, aby na stůl nachystala tři talíře.
A pak po celý život, když jedli, dívali se na ten třetí talíř před sebou.
Proměny Šum deště mám teď raději než mohutné symfonické koncerty.
Samota
I samota je společníkem.
Něžnost
To nedokážu popsat. Jako by vás pohladil motýl nebo si vám sednul na rameno.
* * *
Stáří
…Až do sedmdesátky jsem se skláněl před grandiózními uměleckými díly, před klenoty vytvořenými lidstvem. Měl jsem ke zbožňování hodně sil… Teď už mě okouzlují jenom přirozené věci, jenom to, co stvořila příroda. Déšť, nebo sníh, to je vždycky podívaná. Člověk už není divák, ani zbožňovatel.
Je částí vesmíru. Zjistil jsem, že ve stáří můžete zažívat veliké uspokojení prostě jen proto, že se dotýkáte hloubky viděného.
Jednou jsem už někde vysvětloval rozdíl mezi slovy dívat se a vidět. Mládí se dívá, ale stáří vidí. Když je člověk mladý, svět ho zaslepuje, vnímá barvy, vnímá materiál. Často se dívá, ale nevidí.
Nedávno jsem jel v Itálii autem a uviděl jsem něco, co mě ohromilo. Požádal jsem, aby zastavili a vystoupil jsem. Stála tam obyčejná litinová lavička. Zanedbaná a porostlá mechem. Byla tak stará, že už si na ni nikdo nesedal. Viděl jsem její samotu, viděl jsem ty starce, kteří na ní dříve sedávali a dívali se na projíždějící auta. Umřeli a lavička byla osamělá. Posadil jsem se na ni, aby s ní sdílel její samotu. To je jedno z potěšení stáří – vidět…
Iluze
Iluze Jedna ruská balerína, které bylo sedmdesát let, jednou naprosto uchvátila ještě docela mladého muže svou vysokou a stále štíhlou postavou. Vydal se za ní. Rozeběhla se k domu, aby ji nedohonil. Celá rozrušená, těžce dýchajíc došla domů a zavřela se v bytě. Její mladá dcera se jí ptala, co se stalo.
“Podivná historie — řekla jí matka.- Sledoval mě nějaký mládenec! Nechtěla jsem, aby uviděl mou tvář a byl zklamaný mým věkem. Podívej se z okna, jestli stojí dole..?“
Dcera přistoupila k oknu a uviděla tvář starého pána, který se díval nahoru.
Láska
Dva dny před svou smrtí mi Federico Fellini řekl: “Tolik bych se ještě chtěl zamilovat!” Byl jsem ohromen! Už na odchodu chtěl ještě jednou prožít lásku, vznášet se nad zemí, sloužit někomu, komu sloužit chtěl, slyšet v srdci hudbu …
Nemluvil o ženě, chtěl říci, že láska, to je jeden z kouzelných životních zážitků. Když člověk miluje, přestává být člověkem. Stává se vůní. Nechodí po zemi, ale vznáší se nad ní. Tento stav zamilovanosti je v životě to hlavní. A není důležité, do čeho je člověk zamilován, jestli do ženy, do práce, do světa, nebo do života…
Láska není radost ani smutek, ani odměna, ani zkouška – to všechno dohromady je cesta do pohádkové kouzelné země, pěšinka k tajemství, které máme odhalit. Zamilovanost vždycky pomíjí, všechno má svůj konec. Avšak tento stav se přelévá ve druhý a ten může být ještě silnější, než zamilovanost.
Setkával jsem se s udivujícími příběhy lásky. Mezi mým největším přítelem Federicem Fellinim a Giuliettou Masinou bylo velmi silné pouto. Felinnimu nadbíhaly ženy z celého světa a on k nim rozhodně nebyl lhostejný. Avšak jeho poslední gesto bylo skutečnou hymnou lásky k Giulliettě. Téměř paralyzován utekl z kliniky, když se dozvěděl, že Giullietta umírá v nemocnici v Římě. Dokázal zdolat pět set kilometrů a položil se tam vedle ní. Když zemřel Fellini, zemřela i ona.
Scénárista …Příběhy není třeba vymýšlet, nikdy jsem to taky nedělal. Abych se dozvěděl víc o tom, co mě obklopuje, čtu každý den čtvery či patery noviny. Nedávno například jsem si přečetl, že jeden zloděj, který si odseděl čtyři roky, přišel z vězení domů a první, co udělal, bylo, že otevřel kanárkovi klec a nechal ho uletět. Tyhle lidské okamžiky mě ohromují. Vystříhávám historky, které se mi líbí, a lepím si je do velkého sešitu.
15 Poučení Carlose Castanedy
Stvořil jsem tento Vesmír pro tebe
