Životní lekce z autobusu


…..Žena seděla a upřeně zírala z okna. Klučík vedle ní ji lehce zatahal za rukáv. Jednou, podruhé, potřetí… Nereagovala.

Pršelo a po okenním skle stékaly dlouhé mokré kapky.

Chlapeček jí stále něco říkal, jako by ji o něčem přesvědčoval. Náhle se prudce otočila od okna k němu, přitáhla ho k sobě za ruku, kterou jí prve nesměle tahal za rukáv a zasyčela mu do obličeje:

— Co zas chceš?!

Dítě se zajíklo.

– Tak co chceš se ptám!? – utrhla se znovu – Co chceš pořád, neumíš mluvit?! Co chceš, no!? Neotravuj! K ničemu mi nejsi!

Chlapec se na ni díval a mě se zdálo, že se mu třese hlava. Nebo jsem se možná třásl já sám.

Pamatuji si, že moje první myšlenka byla: «To doopravdy říká tomu dítěti?! Proboha na koho myslí, když mu to říká?!»

— Nemůžu tě ani vidět — zašeptala ještě.

«Vždyť ho zabíjíte!» — řekl jsem, ale nikdo mě neslyšel.

Lidé na sedadlech kolem seděli a zírali, jako by se nic nepřihodilo..

Seděl jsem a nedokázal jsem se pohnout.

Chlapeček neplakal. Žena odstrčila jeho ruku a znovu se otočila k oknu.

Už po ní nic nechtěl, zmlkl. Díval se někam na podlahu a mlčel.

A já jsem toužil vstát a přede všemi těmi lidmi tu ženskou prostě roztrhat na kousky. Zařvat na ni: «Co jsi ty za ničemnou matku! Ty zlá potvoro! Zabíjíš vlastní dítě!»

Přísahám, že jsem to chtěl udělat! Ale přítomnost toho malého mi v tom bránila.

Zavřel jsem oči a zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil.

Když jsem oči otevřel, uviděl jsem bonbón.

Nějaký mládenec, nejspíš nějaký student, natahoval k chlapečkovi ruku. Přisunul mu ji až před obličej a povídá:

— Na, vezmi si.

Chlapeček si vzal. Mládenec mu vzápětí podával ještě jeden bonbón. Po malém zaváhání si chlapeček vzal i ten.

Co se dělo dál bylo tak dojemné, že i mě, dospělému chlapovi, vstoupily slzy do očí.

Chlapec se do bonbónů nepustil, dotkl se matčiny ruky.

Hned se k němu neobrátila. Nakonec ale přece jen otočila hlavu a vypadalo to, že mu chce jednu vrazit.

Jenomže on jí podával bonbón.

Dívala se hned na něho, hned na bonbón a bylo zřejmé, že nechápe.

Strčil jí bonbón do ruky. Jako by ji pálil, hned mu ho vrátila.

— Já nechci —řekla.

Dva bonbóny teď ležely na klučičí dlani.

Dál k ní natahoval ruku.

— Sněz je sám — řekla mu. A potichu dodala — Já doopravdy nechci.

Chlapec jí tedy položil bonbón na koleno.

Nikdy nezapomenu na tu pauzu. Na tu dospělost. Během několika minut se před mýma očima stal z klučíka dospělý muž a ze zlé a vzteklé mrchy hezká mladá žena. Alespoň jsem to tak vnímal.

Mlčela. Velice dlouho mlčela. A dívala se na něj tak, jako by ho uviděla teprve teď.

Potom ho objala.

On ji taky obejmul.

Rozbalil bonbón a podal jí ho. A dokud ho nevložila do úst, svůj si nevzal.

Umíte si to představit?!

Byl to šok číslo dvě, i když zas trochu jiný.

Říkal jsem si: «A ty tu dřepíš jako pan spravedlivý, chceš vstát a roztrhat ji na kusy, přejinačit ji rovnou tady na místě… Nedosáhl bys ničeho, jen scény a nadávek. A ten malý klučík jako nějaký mudrc na to šel úplně jinak, moudře“. A cítil jsem ten moment až do hloubi duše a srdce. A bylo mi fakt do breku, vůbec se nestydím to říct. Ohlédl jsem se po tom mladíkovi, který mu možná taky nedal zrovna dva bonbóny jen tak náhodou… člověk se pořád učí. Musel už vystoupit, nikde ho nebylo vidět.

Matka a syn teď seděli s hlavami nakloněnými k sobě a něco si povídali.

Když jsem odcházel, poplácal jsem chlapečka lehce po rameni. Chtěl jsem mu tím říci „děkuju“. Nevím, jestli to tak pochopil, ale na tom nezáleží.

Tu lekci jsem si zapamatoval navždycky. Musela však uplynout léta, abych ji pochopil úplně. Abych pochopil, co to je výchova. Bohužel zdaleka ne všichni dospělí to vědí. Že vychovávat jde jenom příkladem. Ani křikem, ani hubováním, natož bitím. Jen vlastní příklad zabírá, nic víc. Malý kluk ten příklad ukázal. Své matce i mě. A věřím, že nás změnil.

=========
Telefon do Ztrát a nálezů. Malá pohádka o chlapci z dětského domova.
Škola života. Malé podobenství.

Více pro dobrou náladu: