Nesnesitelné věci se někdy dají snést po částech. Po troškách…

Jak si poradit a jak unést všechny životní těžkosti? Někdy se to dá zvládnout po částech. Po troškách.

Skupina starých lidí byla na léto převážena z domu s pečovatelskou službou do letního sanatoria. Byly to instituce pro zámožné staříky, kteří si v nich žili jako v hotelu all inclusive. Personál se o ně staral, pečoval o ně a obsluhoval je, staří lidé však stejně měli mnoho rozmarů a vrtochů, často nebyli spokojeni a ještě častěji si stěžovali. A stalo se, že při tomto letním přesunu se někde cestou porouchal autobus s obslužným personálem, takže na místo určení přijeli staří lidé jako první, pouze v doprovodu lékaře a psycholožky. A také s celou hromadou kufrů a jiných zavazadel, s jejichž vyložením u vstupu do budovy pomohl řidič autobusu. Načež samozřejmě odejel. Staří lidé se s očekáváním dívali na lékaře a psycholožku – někdo by snad přece měl roznést kufry do pokojů, ne? Bylo slyšet nespokojené brumlání. Všichni byli unavení a chtěli si co nejdříve v pohodlí svých pokojů odpočinout.

Jenomže zavazadel a kufrů bylo opravdu veliké množství, navíc byly velmi těžké. Lékař a psycholožka zkusili pár věcí popotáhnout, ale bylo to nad jejich síly, to prostě nemohli zvládnout. Tehdy psycholožka přítomné staroušky oslovila: „Já,“ pravila, „jsem, jak vidíte, křehká dáma. A tady pan doktor už není žádný mladík. Ale stalo se, co se stalo a my tu situaci musíme nějak vyřešit. Pojďte to tedy udělat takhle – vezměte si ze svých zavazadel to, co nejnaléhavěji potřebujete a co unesete a pomaličku si to odneste do svých pokojů. Mezi tím dorazí pomocný personál a zavazadla roznese. Vezměte si ručník, župan, kartáček na zuby… to nejsou tak těžké věci, co říkáte?“ Staří lidé se zamysleli a potom si začali ze svých kufrů brát to nejnutnější. A pomaličku to odnášeli do svých pokojů. A víte co? Tak je to zabavilo, tak se jim to líbilo, že si po troškách přenesli většinu svých věcí načisto sami. Nejen že to nebylo těžké, ale byla to pro ně příjemná zábava, i když byli unaveni! Vzali si jedno, vrátili se pro druhé, bavili se mezi sebou, jak je člověk zapomnětlivý, začali vtipkovat a smát se. Nálada se jim zvedla o sto procent a únava zmizela jako mávnutím proutku.

Když konečně dorazil autobus s pomocným personálem, byly už rozneseny i kufry, staroušci měli své věci v pokojích, uklizené a srovnané. To, co se zdálo být nepřemístitelným břemenem, odnosili zcela samostatně po troškách. U večeře všichni žertovali a radovali se, jak si poradili s tím obrovským nákladem. Dokud jen čekali, že někdo jiný vezme to břemeno na sebe a jako nějaký pilný mravenec bude běhat s jejich věcmi sem a tam, zlobili se a hubovali. A hora kufrů se tím nezmenšovala. Když k problému přistoupili samostatně a operativně, dostali lepší náladu a co vypadalo nepřekonatelně, zvládli vlastně docela rychle.

Tento pěkný příběh názorně dokládá, že i ten nejsložitější a nejtěžší problém můžeme někdy řešit samostatně. Někdy prostě nemáme odkud se dočkat pomoci. Nebo nehceme zátěž svých osobních problémů svalovat na bedra někomu jinému. Problém je však možné řešit po kouskách – začít tím nejnaléhavějším a neodkladným. Udělat to, co můžeme, co zvládneme. A potom se vrátit a zkusit odnést ještě něco… S každým zdařilým „vrácením se“ naše síly narostou a zvedne se nám nálada i morálka. A hora, která se zdála nepřekonatelná, bude najednou menší. A ještě menší. Spoléhat příliš na jiné nemá smysl. Budeme-li vytrvalí, můžeme s patřičným úsilím zvládnout problém po částech i sami. Hlavní je nezapomínat, že ta zátěž je naše, osobní. Nikdo ji místo nás bezplatně nosit nebude. A většinou nemáme žádný pomocný personál, který přijede hned dalším autobusem. Budeme se muset pustit do práce sami…

Anna Kiryanova

=========
Ať se děje cokoli, je to dobře
Podobenství o stromě splněných přání