Stárnoucí ženy


Kolem mě se vyskytují samé stárnoucí ženy. To není výsledek mého vlastního pozorování, mluví o tom ustavičně samy. Osmadvacetiletá: „Stárnu“. Pětatřicetiletá: „Už je mi pětatřicet, bože…“ Další se ve dvaatřiceti narodilo druhé dítě: „No, tak teď jsem stará ženská s dvěma dětmi…“ A ta, které je třicet a děti nemá, prohlašuje: „Jsem na děti už moc stará…“ A to nemluvím o těch, které mají blízko ke čtyřiceti, nebo – ta hrůza – už jim čtyřicítka minula! Málem se za svůj věk omlouvají.

Jsou staré!

Opravdu nepřeháním, všechno to je odposlechnuto přímo ze života. Jak se dívka přiblíží k třicítce, začne si nejdřív v myšlenkách a pak nahlas při pohledu do zrcadla říkat: „No, mládí je v háji. Teďka už budu jen stárnout a vadnout…“ Načež propadá panice. Stárnout je děsné. Stárnout je špatné. Stárnout rovná se strašlivý rozsudek. Leckterá má ze svého věku přímo komplex méněcennosti.

Ale co je vlastně na věku tak špatného? Co je tak špatného na stárnutí?

N-I-C.

Stárnoucí žena je krásná. A všechny ty hlášky a panické děsy jsou zastaralé předsudky, které nemají nic společného se současností.

Začneme třeba tím, že se zbavíme nevyslovené, ale všude předpokládané „slušnosti“, že o ženském věku se nahlas nemluví. A proč prosím pěkně??? Je něco špatného na tom, že téhle je čtyřicet tři, tamté třicet dva a téhleté čtyřiapadesát? Je to snad neslušné? Proč by se žena měla snažit skrývat svůj věk?

Jak tohle podle vás funguje? Neřekne nahlas, kolik jí je, takže je automaticky věčná pětadvacítka? Opravdu? Je to něco jako všeobecné spiknutí. Nebudeme o věku žen mluvit a ony budou tím pádem věčně mladé…

Podle mě, milé dámy, je tohle váš velký problém: tolik moc milujete onen sladký sebeklam a tak usilovně se snažíte zpomalit a maskovat stárnutí, že samy pomáháte postavit na zlatý piedestal stereotyp mládí jakožto vrchol ženského žití. Mladá, krásná, aktivní – to jedině je to pravé, jenom to je cool a jenom to má smysl. No a s věkem to pak už za moc nestojí, popravdě řečeno, je vlastně lepší ho skrývat…

Přiznám se, že těžko snáším ženy, které mají v hlavě podobné mantry. Štve mě to. Chce se mi zatřást s každou, která prohlašuje: „No, vypadám na těch třicet, ale mentálně mi není víc než dvaadvacet“. Rád bych jí řekl: „Drahá moje, nech toho. Brzo ti bude sedmatřicet, což je naprosto v pohodě. Nevypadáš na třicet, vypadáš na samu sebe ve svých sedmatřiceti, což je rovněž v pohodě. Obličej, postava, šaty, které sis na dnešní večer oblékla, tvoje zájmy, tvá kariéra, rozvody i děti – to všechno je tvá vlastní historie, kterou jsi ty sama stvořila a sama jsi jí prošla. Buď na ni pyšná, ať je jakákoli a neschovávej se za hloupé hlášky o mentálním věku! Máš krátké šaty, protože máš pěkné nohy a chceš to předvést. V sedmatřiceti jako v sedmačtyřiceti. Je přeci jedno, v kolika letech. Tvé chtění a tvé záliby by se neměly dělit na ty pro mladé a na ty pro staré. Měly by se řídit jediným měřítkem: „Tohle chci, to mě baví a inspiruje“. To je totiž to hlavní. Být ženou v každém věku a neomezovat se nějakým mládím nebo stářím!
Už slyším ty námitky: «To se lehko řekne, ale hůř udělá!» Všechno je proti tomu! Dobrá, co všechno tedy brání tomu, abyste si nelámaly hlavu svým věkem?

Věčně nejdůležitější bod: «krása».

To je jedna z věcí, kterou nechápu. Čím je mladá žena hezčí než ta starší ? Nemá vrásky, má pevný zadek, svěží pleť, je štíhlá – ano? Takže tohle jsou podle vás parametry krásy? Taková nějaká Barbie, po jejíž slupce se ještě neprošly věkové změny. Zachovalý vnější obal. Prsa, zadek, rty a lýtka. Trochu zestárnou, trochu se pokrčí a konec – už nejsou krásné?

Podle mě to tak vůbec není. Krása znamená daleko víc. Je to styl, charakter, zájmy, je to příběh. V mém pojetí krásy a přitažlivosti je věk výhodou. Je předností. Teprve zralá žena ví a zná. Lépe chápe, mnohem víc rozumí. Jak všemu o sobě, tak o světě kolem. Její styl, ať jde o líčení, oblékání, vztahy nebo chování, je vytříbený léty a zkušeností. V pětačtyřiceti prošla jistou cestu, ví jak být zajímavá a pěkná v tom nejširším slova smyslu. Má co dát. A zejména: zná svou cenu a nedovolí nikomu, aby ji hodnotil jako nějakou loutku.

     

Šach a mat

Starší ženy jsou krásné a jsou sexy. Jsou zajímavé a přitažlivé. O tom není žádných pochyb. Jiná věc je, že spousta žen – je to neuvěřitelné, ale myslím, že mi dáte za pravdu – spousta žen, které zakotvily v partnerském vztahu, mají děti a zavedený životní rytmus, jakoby rezignovaly. S vědomím, že „už nejsou mladé“ se vzdají podstatné části své ženskosti. Není na to čas, není na to dost peněz, mají jiné starosti… a konec konců s partnerem jsou spolu už přes deset let, tak co. Často jsou to ty někdejší dvacítky, které tenkrát, když slyšely o třicetileté ženě, měly ji málem za mrtvolu. A teď rezignují samy na sebe.

Pak tu máme ženy, které se více profesně realizují, jsou třeba úspěšnými podnikatelkami nebo zaujímají důležité pozice. U řady z nich se začíná projevovat syndrom „dospělosti“: Jojo, ráda bych šla na Jareda Leta, stála hned pod pódiem a ječela jako když mi bylo osmnáct, ale to si ve svém postavení nemůžu dovolit. – A kdo by jí to měl dovolit? Kdo to zakázal? Generace žen, které Jareda Leto neznaly? Nechápu.

Myslím, že současný svět má starší ženy rád. Neomezuje nijak jejich život a naopak před nimi otevírá stále nové a nové dveře. Stáří není problém. Jsou to změny, kterými prochází každý člověk. Chce-li se člověk cítit dobře, je věk výzvou, ať je jak chce vysoký. V určitém smyslu je stárnutí zkouškou. Musíme víc dbát na zdraví, musíme se dál rozvíjet a neustrnout, nezameškat kariéru ani různá potěšení života.

Je to velkolepá novinka. Současný člověk je první, který žije tak dlouho a zůstává aktivní po celý svůj život. Stáří, věk jako diagnózu, smí vyslovit pouze lékař. Asi takhle: „No, ve čtyřiaosmdesáti vám potápění už raději nedoporučím. Užívejte si moře ze břehu nebo z lodi“.

Pokud vám něco takového dosud neřekl, popadněte svou hořící pochodeň a utíkejte s ní, kam se vám zachce.
Slibte samy sobě, že už si nebudete říkat, jaká je škoda, že stárnete a že už to není, co to bývalo. Není – a co má být? Je to zas něco nového a jinak krásného! Prožily jste se svým tělem celý život až do dnešního dne – proč by mělo být vaším nepřítelem? Pro pár vrásek? Pro něčí povrchní soudy?

Na závěr si trochu zacituju. Henry Ford prohlásil: „Každý, kdo se přestane učit, je starý – ať je mu dvacet nebo osmdesát. Dokud se učíme, jsme mladí“. K čemuž dodávám ústy Winstona Churchilla: „Stárnout začínáme, když rezignujeme na mládí“.

Podle N. Podgorného

=========
Zatímco se nám život nelíbí, ubíhá
Statistika tvého života

Více pro dobrou náladu: