Stvořil jsem tento Vesmír pro tebe

stvoril-jsem-svet

A tehdy jsi mě potkal.

— Co… Co se stalo? — ptal ses. — Kde to jsem?

— Zemřel jsi — odpověděl jsem, jako by o nic nešlo. Nemělo smysl dělat nějaké okolky.

— Byl tam… náklaďák a táhlo ho to ke straně…

— Vida — řekl jsem.

— A já… já jsem umřel?

— No ano. Ale nic si z toho nedělej, umírají všichni — řekl jsem přesvědčivě.

Rozhlédl ses. Kolem dokola bylo jen prázdno. Jen ty a já.

— Co je tohle za místo? — ptal ses. – To je život po smrti?

— Více méně — odpověděl jsem.

— A ty jsi Bůh?

— No jo — řekl jsem. – Já jsem Bůh.

— Má žena… a děti – drmolil jsi.

— Co?

— Jsou v pořádku?

— To se mi líbí — řekl jsem. – Sám jsi právě zahynul a už máš starost o svou rodinu. To je moc hezké.

Pohlédl jsi na mě s pokorou. V tvých očích jsem jako Bůh vůbec nevypadal. Zdálo se ti, že jsem úplně obyčejný mužský. Nebo možná ženská. Jako nějaký vlivný člověk s rozmazaným obličejem. Spíš jako pedagog na prvním stupni základky než Bůh Všemohoucí.

— Neboj se — řekl jsem. – Jsou v pořádku. Tvé děti si o tobě budou pamatovat vždycky jen to nejlepší. Žádnou neúctu k tobě nechovaly. Tvá žena bude plakat, ale v duši bude cítit ulehčení. Otevřeně řečeno, vaše manželství šlo pomalu do kytek. Pokud tě to potěší, mohu ti sdělit, že tvá žena se bude pro ten tajný pocit ulehčení cítit velmi provinile.


— Aaa … — protáhl jsi. – A… co bude teď? Pošleš mě do ráje, do pekla nebo něčeho takového?

— Ani jedno, ani druhé – oznámil jsem ti. – Tvá duše se teď přestěhuje do jiného těla.

— Takže hinduisti měli pravdu…!?

— Všechna náboženství mají svým způsobem pravdu. – Tak pojď se mnou.

A ty jsi šel se mnou tou prázdnotou.

— Kam jdeme?

— Konkrétně nikam. Je zkrátka příjemné se při řeči trochu projít.

— Ale jaký to má smysl? – ptal ses. – Když se znovu narodím, budu přece znovu čistý a prázdný jako sklo? Budu jen dítě. Takže všechny moje zkušenosti, všechno, k čemu jsem v tamtom životě došel, nebude mít význam.

— Vůbec žádný! – ujistil jsem tě. – Ostatně, uvnitř máš uloženu zkušenost a moudrost všech svých minulých životů. Jenom si je v daný moment nepamatuješ.

Zastavil jsem se a vzal tě kolem ramen.

— Tvá duše je tak obrovská, nádherná a kouzelná, že si to vůbec nedokážeš představit. Lidské poznání je schopno postihnout jen nepatrnou částečku všeho, co ve skutečnosti existuje. Je to doslova jako ponořit prst do sklenice vody, abys zjistil, jestli je teplá nebo studená. Část sebe sama propouštíš do světa a když ho pak opouštíš, veškeré nahromaděné zkušenosti a znalosti v tobě zůstávají.

Byl jsi člověkem celých předchozích osmačtyřicet let, proto ještě necítíš přetrvávající část svého rozsáhlého vědomí. Kdybychom se zde dále procházeli, začal by sis postupně vybavovat vše, co se s tebou dělo v minulých životech. Ale dělat to mezi jednotlivými životy nemá žádný smysl.

— A kolikrát jsem prošel reinkarnací?

— Ach, mockrát. Opravdu mockrát. Prožil jsi spoustu různých životů. A tentokrát budeš čínskou rolnicí v roce 540 před naším letopočtem – oznámil jsem ti.

— Cože? Počkej, jakto? – naježil ses. – Ty mě pošleš v čase nazpátek?

— No, dalo by se to tak říci. Čas v té podobě, v jaké ho znáš, existuje jenom ve tvém vesmíru. Ale tam, odkud já pocházím, plyne všechno jinak.

— A odkud pocházíš? – podivil ses.

— No víš — vysvětloval jsem – já přece taky musím odněkud pocházet. Jenomže z naprosto jiného rozměru. I jiní tam jsou jako já. Chtěl bys nejspíš vědět, jaké že to tam je, ale upřímně řečeno, tomu bys nerozuměl.

— Hmmm — protáhl jsi zklamaně. – Poslyš, ale jestli se takhle měním do lidí z různých dob, tak se můžu někde potkat se sebou samým, ne?.

— Jistěže. To se děje velmi často. Jenomže protože každý život existuje tak říkajíc jenom sám za sebe, ani si neuvědomíš, že k takovému setkání vůbec došlo.

— Tak jaký to má potom všechno smysl?

— To se ptáš vážně? – podivil jsem se. – Ty se ptáš mě, jaký je smysl života? To je trochu klišé, nezdá se ti?

— Ale je to úplně zákonitá otázka — trval jsi na svém.

Pohlédl jsem ti do očí.

— Smyslem života, důvodem, pro který jsem stvořil tenhle Vesmír, je tvůj rozvoj.

— To máš na mysli lidstvo? Chceš, aby se lidstvo rozvíjelo?

— Ne ne, pouze ty. Tento Vesmír jsem stvořil pro tebe. S každým novým životem rosteš a rozvíjíš se a měníš se ve všeobsáhlý intelekt.

— Jenom já? A co ostatní?

— Ostatní neexistují. V této části Vesmíru nikdo jiný není. Pouze ty a já.

     
Zíral jsi na mě.

— Ale všichni lidé na Zemi…

— To jsi pořád ty. Tvá různá vtělení.

— Já… Já jsem VŠICHNI !?!

— Správně — řekl jsem spokojeně a poplácal tě po rameni.

— Já jsem tedy každý člověk, který kdy žil na Zemi ??

— A který na ní kdy bude žít, ano.

— Jsem Abraham Lincoln? – ptal ses ohromeně.

— A taky John Wilkes Booth.

— Jsem Hitler?

— A milióny jeho obětí.

— Jsem Ježíš?

— A každý z jeho následovníků.

Odmlčel ses.

— Pokaždé, když jsi někomu působil bolest, působil jsi ji sám sobě. A pokaždé, když jsi konal dobro, dělal jsi ho pro sebe. Každý šťastný i smutný okamžik bytí na Zemi jsi zakusil nebo zakusíš jedině ty.

Byl jsi velmi zamyšlený.

— Proč? – zeptal ses nakonec. – K čemu to všechno je?

— Protože jednoho dne budeš takový, jako já. Protože ty jsi já. Jsi částí mně. Jsi mé dítě.

— To znamená, že taky já jsem Bůh? – ptal ses nedůvěřivě.

— Ne, zatím ještě ne. Zatím jsi jen zárodek, příslib. Rosteš. Až prožiješ všechny lidské životy na Zemi v každém čase, tvůj zrod bude připraven

— Ale to znamená, že celý Vesmír — řekl jsi ohromeně — není než …

— Vejce— potvrdil jsem ti. – A teď už je čas, abys začal nový život.

A poslal jsem tě na cestu.

Andy Weir «The Egg»

=========
Nauč se vnímat varování
Síla laskavosti

 

Více pro dobrou náladu: