Tajemství šťastné lásky

tajemstvi-stastne-lasky

Proč láska některých lidí vzkvétá a je s léty stále pevnější, zatímco jiní znají jen rozchody anebo léta žijí v nešťastném manželství?

Americký psycholog John Gottman, který se více než čtyřicet let specializuje na partnerskou a rodinnou terapii, hodně dá na pozorování lidských dvojic. Sleduje, jak se k sobě ten který pár chová a dokáže s téměř stoprocentní jistotou odhadnout, zda ti dva spolu zůstanou nebo zda jejich vztah nemá budoucnost. Možná vám to zní nepravděpodobně, nicméně nezapomínejte na těch čtyřicet let praxe.

«Šťastné páry vidí na tom druhém především to pozitivní, za co mu mohou poděkovat, obejmout ho, nebo se zkrátka radovat, že život je svedl dohromady s tak úžasným člověkem“, říká Gottman. „Cílevědomě budují svůj vztah na úctě a vděčnosti. V nešťastných dvojicích naopak oba stále hledají, do čeho by mohli zašťourat a hledají každou jeho nebo její chybičku“.

Gottman a jeho manželka Julie, rovněž psycholožka, patří k vůbec nejznámějším světovým odborníkům na manželství. Během několika desítek let zkonzultovali už tisíce párů a provedli stovky experimentů, aby zjistili, v čem spočívá tajemství šťastného manželství.

Nejznámější Gottmanův pokus se jmenoval „Laboratoř lásky“. Novomanžele do této laboratoře pozvali , připevnili jim na tělo elektrody a žádali, aby vyprávěli historii své lásky. Jak se setkali, kvůli čemu se vůbec nejhůř pohádali, které šťastné události dosavadního společného života jim nejvíc ulpěly v paměti. Odborníci sledovali, jak se ti dva k sobě chovají, elektrody měřily krevní průtok, tepovou frekvenci a další fyziologické reakce. Pak se s nimi rozloučili. Po šesti letech pozvali tytéž dvojice, aby zjistili, zda dotyční jsou stále spolu či ne.


Na základě získaných poznatků rozdělil Gottman páry do dvou skupin: šťastné a nešťastné. Prvním se podařilo uchovat své manželství i po šesti letech. Druzí se buď rozešli, nebo sice zůstali spolu, ale trápili se ve dvou. Když pak analyzoval všechny poznatky podrobněji, zjistil mezi první a druhou skupinou výrazný rozdíl.

Budoucí nešťastné páry vypadaly při vyprávění o svém vztahu klidně a pokojně, reakce jejich organismu, zaznamenávané měřením, však vypovídaly něco jiného. Srdce jim bila častěji, potili se, průtok krve byl zrychlený. I když hovořili o věcech příjemných nebo alespoň nedůležitých, jako by očekávali ze strany partnera útok nebo se chystali útočit sami. Gottman zjistil, že je v tom zákonitost: čím akutnější byla tělesná reakce partnerů v laboratoři, tím rychleji se tyto páry v průběhu času rozpadaly.

Páry, které si uchovaly šťastné manželství i po šesti letech, vykazovaly naopak od samého počátku experimentu nízké hodnoty fyziologických reakcí. Cítili se spolu v klidu a bezpečí, což bylo zřejmé i podle ohleduplného a láskyplného chování k partnerovi, i když třeba vznikl spor.

Gottman vysvětluje, že hlavní příčinou rozvodů je přezíravost a pohrdání vůči partnerovi. Ti, kdo se chytají sebemenší příčiny ke kritice, kdo partnera nerespektují a ignorují padesát procent toho dobrého, co pro ně dělá, vidí samou negativitu i tam, kde žádná není. Zabíjejí nejenom lásku, ale v přímém slova smyslu i svého partnera či partnerku, protože ustavičná kritika ze strany někoho, na kom nám záleží, snižuje naši imunitu, obranyschopnost proti virům i onkologickým onemocněním. Zloba a lhostejnost jsou pro vztah smrtící.

Naopak laskavost, srdečnost, něha a pozornost neuvěřitelně posilují vzájemnou příchylnost, která s léty jenom roste. Výzkumy ukazují, že laskavost je nejdůležitějším ukazatelem stability vztahu. Laskavý vztah nám dává možnost cítit se být milováni, cítit, že nám parner rozumí, že si nás váží a že mu na nás záleží.

O laskavosti si někdy myslíme, že je jednou provždy daným rysem povahy – buď ji máš, nebo ne. Gottman však vysvětluje, že laskavost je na tom stejně, jako svaly. Čím více s ní zacházíme, tím silnější je. Jinak řečeno, na vztahu je třeba pracovat, aby byl vždycky v dobré formě. A přesně to dělají dvojice, které se milují.

     
Nejtěžší je samozřejmě projevit laskavost v průběhu hádky a konfliktu, to však je právě ta nejdůležitější chvíle pro uchování laskavosti. Když zažíváme pád, musí být naše rodina měkkou poduškou, do níž se nebojíme spadnout. Rozložit vztah zlými slovy je velmi snadné. „Být laskavý neznamená, že máme potlačovat hněv. Spíš nám laskavost napovídá, jakým způsobem dát hněv najevo. Místo abychom partnera zasypali urážkami, řekneme mu, co nás bolí a proč se zlobíme. Například místo: „Kde zase jsi, už zas jdeš pozdě! Ty jsi prostě celá tvoje matka!“ řekneme „Hrozně nerad to říkám a vím, že to není tvoje vina, ale opravdu strašně mi vadí, že jdeš zase pozdě“.

Takže to není v dárcích typu kytice květů nebo krabice čokolády, ty jsou jistě čas od času vhodné, ale ve způsobu, jímž se k sobě chováme každý den. Dobrým příkladem realizace vzájemných dobrých vztahů je aktivní hledání příležitosti za něco během dne partnerovi poděkovat. Nesoustřeďovat se na to negativní („Zas špinavé talíře!“, „Zase jdeš pozdě!“), nesmýšlet o partnerovi, který se dopustí chyby, špatně. Rozzlobená žena má například tendenci si myslet, že muž na WC schválně nezvedl prkénko, zatímco on na to zkrátka a dobře docela obyčejně zapomněl.

A je tu ještě jeden velmi silný prostředek upevnění vztahu: sdílení partnerovy radosti. Problém nešťastných dvojic často spočívá v tom, že partneři nejsou schopni se jeden za druhého radovat. „Představ si, že mě povýšili!“ „Nojo, ale já už musím běžet!“ To je špatně. Být spolu, sdílet radost a úspěch toho, koho máme rádi je stejně důležité, jako stát mu po boku v době těžkých zkoušek.

 Xénia Tatarníková

=========
Existuje celkem šest typů vztahu. Jaký je ten váš?
Sedm závažných důvodů proč se častěji objímat

Více pro dobrou náladu: