Nešetřte chválou a povzbuzením

pochvala-a-povzbuzeni

Mezi slovy, která slýcháme od svých nejbližších, se často nedostává výrazů povzbuzení a chvály. Přitom právě ony jsou jako šipky ukazující cestu v dětské hře. Pomáhají dítěti pochopit, že jde správným směrem. Že ho sledují, že je důležité a potřebné a že to, co dělá, má svou cenu. Totéž však platí u dospělých.

V domácí rutině se vyskytuje mnoho věcí, jejichž hodnotu si neuvědomujeme, dokud fungují, dokud jsou. Čisté ručníky, zásoba toaletního papíru, naolejované panty u dveří, nové baterie. Vezmeme-li to zeširoka, jsou to všechny ty věci, které potřebují oba, ale postaral se jeden. Někam zajel, něco koupil, něco uvařil, odvezl, zavolal, našel, něco domluvil. Bez nějakého „měl bys“ nebo „musíš“, bez přemlouvání či proseb.

Na tvrzení, že rutina požírá romantiku, je kus pravdy. Důvěrné hovory jsou postupně nahrazeny plánováním, slaďováním rozvrhů a údaji kalkulačky, řeč o lásce vytěsňuje nákupní seznam. Stáváte se doslova partnery ve firmě „Dítě“, sousedy v pokoji, kolegy, ne však manželi. A do prostoru, který se postupně mezi vámi vytváří, zanáší vítr písek a prach.


Pamatuji si moc dobře, jak jsem jednou stála v modrých koktejlkách ve zkušební kabince a náhle jsem se přistihla myšlence, že přece stejně nemám kam ty šaty nosit a ani v nejbližší budoucnosti to na nějakou příležitost nevypadá. Najednou mi bylo sebe samé strašně líto. Přidala se k tomu únava z práce, uplynulá dlouhá zima, těžký kabát a jakýsi pocit věčně opakovaného dne ve stylu filmu Na Hromnice o den více… Nakonec jsem se ocitla doma na manželově rameni a v pláči fňukala: „Už si vůbec nepřipadám jako ženská, jsem jako nějaká kvočna. Vlasy mi odrůstají. Oblékám se jak puberťačka v second handu. Věčně nenalíčená. Jsem jako vytahaná nákupní taška, která je jenom užitečná…“

Můj muž dlouho mlčel. Potom připomněl něco, na co jsem zapomněla. Že totiž rodina nikdy není jen jeden člověk: „Nevím, co bych měl říct. Já sám jsem taky taková vytahaná nákupní taška. Úplně stejná. Neumím být romantický, ale v tom jsem se určitě nezměnil až po svatbě. Takovýhle jsem byl vždycky. Vím, že jsi unavená. Taky jsem moc unavený. Ale máme svůj cíl, nemůžem to vzdát. Asi neumím mluvit o lásce, aby ses „mohla cítit jako ženská“, ale vždycky, ať se stane cokoli, budu s tebou“.

Pokaždé, když si na tu chvíli vzpomenu, mám v krku knedlík. Jak snadné je ztratit se v nekonečném sebezpytování a zapomenout, že ten druhý může prožívat stejné pocity! Jste konec konců ve stejné ponorce a voda nad vámi je stejně hluboká. Jednomu i druhému může být stejně těžko. A když to jednoho táhne do bažiny existenciální krize, nezbude tomu druhému než držet kormidlo sám.

Přestat si všímat toho dobrého, začít to vnímat jako banalitu a pokládat za samozřejmost něco, co ještě nedávno bylo – a ve skutečnosti stále je! – zázrakem, je něco podobného, jako nalít první hrnek vody na oheň lásky. Neuhasí ho to, ale začátek byl položen. Kdesi uvnitř se otevírá burza a na ní začíná obchodování: ty mě – já tobě, po večerech to můžem poměřovat a počítat body. Nová stolní hra pro celou rodinu, jak jednou začneš, už nedokážeš přestat!

Cítit se jako nákupní taška není tak strašné. Strašné je na tom základě propadnout sebelítosti a uvěřit, že tento stav potrvá vždycky. Že nikdy víc už nebudou lehounké elegantní šaty, ani bezstarostné myšlenky, ani smích zaznívající v pokoji, ani jemné něžnosti po ránu. Že to vše je pro vás navždy ztraceno, vyneseno na smetiště, poskytnuto charitě.

Žít jste spolu začínali vesele, končíte chmurně…

     
Obvykle to tak skutečně dopadá, pokud si včas neuvědomíte, že nikdo jiný kromě vás dvou vaše manželství nepotřebuje. Rozvedete se, dobrá, třeba budete šťastně žít až do stáří. To je taky možnost. Proto vždycky opakuji, že to nejlepší ze sebe, to nejsladší, co máme, musíme přinášet v první řadě tomu, vedle koho každý večer uléháme, s kým chceme prožít dnešek, kdo není jen na naší straně, ale přímo v našem srdci.

Laskavé slovo není nikdy zbytečné, stejně jako není zbytečná upřímná pochvala. Je mimořádně důležité všímat si, děkovat, umět se nadchnout. A ještě důležitější je umět tyhle pocity dát najevo, vyslovit je nahlas.

Nebojím se hýčkat tě jako nejdražší poklad.

Bojím se, že tě nebudu moci hýčkat.

V domácí rutině je mnoho věcí, jejichž hodnotu si neuvědomujeme, dokud jsou.

A slova „miluji tě“ k nim patří.

O.Primačenko

=========
Holčičky a kluky musíme chválit různě
Nepotřebuju jen lásku, potřebuju nejlepšího přítele

Více pro dobrou náladu: