Nepodmíněné přijetí

Ještě jako studentka Stanfordské university jsem se stala členkou nevelké skupiny lékařů a psychologů navštěvujících přednášky Carla Rogerse, průkopníka humanistické psychoterapie. Byla jsem mladá a k prasknutí pyšná na svůj lékařský rozhled, na to, že se mnou kolegové konzultovali a občas vyslechli můj názor. Rogersův přístup k terapii, jeho takzvané nepodmíněné pozitivní přijetí mi připadalo jako něco, co je hodno leda mé přezíravosti, co je pod mou úroveň. Zároveň však kolovaly řeči o tom, že výsledky jeho terapeutických sezení jsou téměř zázračné.

Rogers měl velice silně rozvinutou intuici. Vyprávěl nám o své práci sklienty a dělal přitom pauzy, aby přesně zformuloval myšlenky, které nám chtěl sdělit. Působilo to zcela přirozeně. Byl to však způsob sdílení kardinálně se lišící od autoritářského stylu, na který jsem si zvykla jako medička praktikující v nemocnici. „Je vůbec možné“, říkala jsem si, „aby člověk působící natolik nejistě cokoli znal a byl v tom dokonce odborníkem?“ Měla jsem o tom silné pochyby. Nakolik jsem v tu chvíli dokázala pochopit, metoda nepodmíněného přijetí spočívala v tom, že Rogers seděl a prostě přijímal všechno, cokoli mu klient říkal, bez nějakých soudů, interpretací nebo poznámek. Nechápala jsem, jak něco takového může přinést alespoň nějaký, třeba sebemenší prospěch.

Na konci přednášky Rogers nabídl předvést, jak jeho přístup funguje. Jednoho z lékařů požádal, aby vystoupil v roli klienta. Židle postavil tak, aby seděli naproti sobě. Než začal sezení, zamyšleně nás všechny přejel pohledem. V tuto krátkou chvíli beze slov jsem netrpělivě poposedla na židli. Rogers promluvil: „Před každým sezením se na krátkou chvíli zastavím, abych si uvědomil, že jsem také člověk. Není nic, co by se mohlo člověku přihodit, co bych já, také člověk, s ním nemohl sdílet; žádný strach, který bych nedokázal pochopit, žádné utrpení, ke kterému bych nedokázal projevit soucit, jsem už tak založený. Ať je klientovo trauma sebesilnější, není proč by se přede mnou měl za ně stydět. Já sám jsem před traumatem také bezmocný. Ať ten člověk prožil cokoli, určitě s tím nesmí zůstat sám. Tím začíná jeho vyléčení.

Sezení, které následovalo, bylo neuvěřitelně hluboké. Rogers po celou dobu nepronesl jedno jediné slovo. Své naprosté přijetí klienta takového jaký byl, dával najevo pouze stupněm a kvalitou své pozornosti. Klient (lékař) začal mluvit a sezení velice rychle přerostlo do prezentace metody jako takové. V ochranitelské atmosféře naprostého přijetí ze strany Rogerse začal lékař jednu za druhou odkládat masky. Nejprve váhavě, potom stále snadněji. Vždycky, když padla další maska, Rogers přijímal a vítal toho, kdo se pod ní skrýval, bezpodmínečně, bez interpretací, až nakonec spadla ta poslední a před námi náhle stál ten lékař takový, jaký byl – ve vší kráse své pravé, bezbranné přirozenosti. Pochybuju, že by se kdykoli před tím setkal sám se sebou takovým, jakým se mohl vidět teď. V těchto okamžicích už mnoha z nás spadly jejich vlastní masky a někteří jsme měli dokonce oči plné slz. Já jsem v tu chvíli tomu lékaři záviděla; litovala jsem, že jsem se nenabídla na to sezení sama, že jsem propásla svou šanci být tak totálně spatřena a přijata někým jiným. S výjimkou několika epizodických rozmluv s dědečkem bylo tohle moje první setkání s takovým naprostým přijetím. První za celý můj život.

Vždycky jsem se tvrdě snažila být dost dobrá. Byl to můj „zlatý standard“, který určoval, jaké knihy budu číst, jak se budu oblékat, jak trávit svůj volný čas, kde budu bydlet, co budu říkat. Možná, že slova „dost dobrá“ nevyjadřují mou snahu dostatečně. Celý život jsem zkrátka strávila snahou o dokonalost. Pokud však byla pravdivá Rogersova slova, pak dokonalost je jenom prázdné slovo. Všechno, co je doopravdy třeba, je být prostě člověkem. A já přece jsem člověk. A celý život jsem se bála, že na to někdo přijde…
To, co doktor Rogers zdůrazňoval, je v podstatě moudrost. Ta nejzákladnější úroveň léčících vztahů. I když budeme sebeskvělejšími odborníky, ten největší dar, který můžeme trpícímu poskytnout, je naše vlastní integrita.

Naslouchání je snad nejstarší a nejmohutnější nástroj léčitelství. Často nikoli naše moudrá slova, ale právě hloubka naší pozornosti je tím, co, co napomáhá nejzávažnějším změnám v lidech kolem nás.

V naší kultuře jsou srdce a duše často bezdomovci. Naslouchání vytváří posvátné mlčení. Když štědře nasloucháme druhému, může také on zaslechnout pravdu, která se v něm ukrývá. Někdy ji uslyší poprvé v životě. Při mlčenlivém naslouchání dokážeme najít/poznat v tom druhém sebe sama. Postupně se můžeme naučit naslouchat komukoli a dokonce i něco víc – můžeme se naučit uslyšet to, co je neviditelné a co se obrací přímo k nám.

=========
7 rad Šri Šri Šankara
Deepak Chopra: mýty o věku silně přehánějí

Více pro dobrou náladu: