Nemluvím s tebou. Co znamená násilí mlčením

„Když se má matka zlobila nebo byla nespokojená, začala se chovat, jako bych vůbec neexistovala. V takových chvílích jsem byla pro ni neviditelná, průhledná, něco jako duch nebo okenní sklo. Když jsem byla ještě malá – bylo mi nějakých šest nebo sedm let – všechno mě uvnitř doslova pálilo od jejího sveřepého pohledu, plakala jsem a přemlouvala ji, aby mi řekla alespoň jediné slovo, ale ona mlčela.

Samozřejmě jsem po celé dětství kolem ní ustrašeně chodila málem po špičkách. Je to jako když vás za trest zamknou na půdě nebo ve sklepě, jenomže tohle je mnohem rafinovanější a také to tak není vidět. Až do své čtyřicítky jsem netušila, že je to vlastně jeden z druhů násilí…»

Případ této ženy není nijak ojedinělý; děti, které vyrostly v prostředí verbálního a emočního násilí, často takové chování pokládají za zcela normální a mylně se domnívají, že tak jako u nich doma to chodí v každé rodině.

Není se co divit, že ve společnosti panuje mnoho různých názorů o tom, co se má či nemá pokládat za násilí v rodině. I když většina lidí pokládá za problém násilí fyzické, tedy jednání, zanechávající viditelné stopy v podobě modřin a zlomenin, spousta z nich nechápe, kde končí neschopnost poradit si s vlastními emocemi (například s podrážděností) a začíná násilí páchané na někom jiném.

Není však důležité, zda je takové jednání vědomým pokusem manipulovat a ovládat někoho jiného, nebo se ten, kdo se ho dopouští, vymlouvá, že «byl vyprovokován» – v obou případech jde o násilí.

Na rozdíl od převládajícího obecného mínění výzkumy velmi jasně demonstrují, co emoční a verbální násilí dělá s dětským mozkem: v přímém slova smyslu mění jeho strukturu.

Děti, které mu jsou vystaveny, vyrůstají v dospělé, kteří nedůvěřují vlastnímu vnímání a úsudku a mají závažné těžkosti ve zvládání vlastních emocí; rozvíjí se u nich nebezpečný způsob vztahové vazby oddělující je od vlastních emocí (tak zvaný vyhýbavý typ), nebo jsou extrémně zranitelní a citliví na odmítnutí (úzkostný typ). Protože mají sklon pokládat verbální násilí za běžnou normu, často udržují vztah s někým, kdo k nim verbální násilí projevuje.

Většina z nás, když se zamýšlí nad verbálním násilím, představuje si křik a nářek, pravda je však taková, že samo to ničivé, přímo toxické násilí je tiché a nemluvné; vraťte se znovu k vyprávění, kterým začíná náš článek a připomeňte si, že v onom případě bylo nástrojem násilí právě mlčení matky.

Násilí mlčením: co to je a jakým způsobem je ničivé.

Lea, 38 let, mi napsala o svém prvním manželství:

«Stalo se ze mě doslova ubohé stvoření, pokaždé jsem škemrala, aby mi řekl, že mě i po téhle hádce má pořád ještě rád, ale on mi neodpovídal. Prosila jsem ještě víc a naléhala, plakala jsem, ale on seděl v křesle s tváří úplně kamennou. Nakonec jsem se mu začala omlouvat, i když třeba hádku začal on a já sama jsem neudělala nic špatného.

Tak hrozný strach jsem měla z toho, že odejde. Nepokládala jsem jeho jednání ani za násilí, ani za snahu mě ovládat, dokud jsem ve svých pětatřiceti nešla na terapii. Prožila jsem tak celých dvanáct let a vůbec mě nenapadlo, že snad něco není tak, jak to být má.»

Lein příběh není výjimkou, nejen ona sama pokládala po celé roky takové partnerovo chování za normální. Násilí mlčením se strašně snadno racionalizuje nebo popírá: «prostě se mu jen nechtělo mluvit», «prostě se jen pokoušela ujasnit si své myšlenky», «nedělá to schválně, aby mi ublížil» anebo «možná má i pravdu, když říká, že jsem přehnaně citlivá».

Děti se nejenom učí těm sdělením, jichž se jim formou verbálního násilí dostává, (například «proč jsem tě proboha porodila», «ty zrůdo», «je s tebou jenom samé trápení» atd.), ale na základě rodičovského mlčení si také utvářejí svá očekávání od světa a své chápání toho, jak se lidé obvykle ve vztahu k jiným chovají.

Násilí mlčením můžeme rozdělit do několika typů: hluchá zeď, ignorování, demonstrace opovržení a odmítání emocionálního kontaktu. Ty všechny mají jediný cíl – udělat z toho druhého vyvržence, dotlačit ho k tomu, aby se cítil prostě hrozně a zároveň zesílit svou moc nad ním, své ovládání jeho osoby.

Hluchá zeď aneb uzavřít se potřebám toho druhého

Tomuto chování se věnovalo poměrně hodně výzkumů. Má dokonce svůj zkratkový název DM/W (z anglického Demand/Withdraw, přeložit se dá jako Naléhání/Odstup). Tento vzorec chování je obecně odborníky pokládán ze jeden z nejvíce destruktivních a zároveň nejméně efektivních ve vzájemných vztazích.

Stát se hluchou a němou zdí, to znamená konec dialogu. Znamená to, že ten, kdo dialog inicioval, na něj rezignoval.

Jestliže takto jedná rodič ve vztahu k dítěti, dává tím zřetelně najevo, že myšlenky a pocity dítěte nemají žádnou hodnotu a nikoho nezajímají. Protože však základní potřebou dítěte je láska a podpora ze strany rodiče, dítě si tuto lekci rodičovského jednání osvojí jako jakousi «pravdu» o sobě samém.

Pokud se tímto způsobem chová jeden dospělý partner vůči druhému, je to čirá demonstrace moci, která má tomu druhému sdělit: to, co ty chceš, co ty si myslíš, co ty cítíš, nemá v našem vztahu ani ten nejmenší význam.

Ignorování nebo bojkot

Tvářit se, že někoho nevidíte a neslyšíte, je zvláště trýznivé pro děti, zejména pokud je tento postup používán jako trest. Malé dítě se může cítit odvržené nebo vyobcované z rodiny, děti o něco starší se cítí zavržené a zároveň pociťují hluboký hněv. O tom nám vyprávěla klientka Ella:

«Jakmile jsem svého otce něčím zklamala, což bylo velice často, okamžitě se mnou přestal komunikovat. Důvodem mohly být zrovna tak špatné známky ve škole, jako nepovedené sportovní výkony, vlastně cokoli. A potom mi vždycky opakoval jedno a to samé: «Musíš se konečně vzchopit. Jsi příliš citlivá a v tomhle světě přežijí jenom ti nejsilnější». Moje matka zastávala stejné názory jako on a také se stejně chovala.

Když jsem byla v pubertě, byla jsem na ně na oba naštvaná, ale zároveň jsem byla přesvědčená, že to jejich zklamání je moje vina. Byla jsem jedináček, neměla jsem se s kým srovnávat. Když to zkrátím a shrnu, musím konstatovat, že někdy kolem přechodu na středí školu už jsem na tom byla opravdu špatně. Naštěstí mě zachránil skvělý terapeut.»

Také dospělí partneři používají bojkot k tomu, aby druhého ponížili a srazili mu sebevědomí. Stejně tak se tímto postupem snačí druhého postrašit a v přeneseném slova smyslu mu podrazit nohy.

Je to způsob jak druhého donutit, aby si uvědomil svoji zranitelnost, způsob, jímž je odeslán do citového vyhnanství. Ten, kdo takto jedná, se touto cestou snaží přimět partnera k větší poddajnosti, chce ho ještě důkladněji ovládat.


Opovržení a posměch

Posmívat se někomu, dráždit ho za pomoci grimas nebo vyjadřovat svůj odpor či znechucení obracením očí vsloup, to vše jsou projevy, které se mohou stát dalšími nástroji násilí. Nástroji, které člověka urážejí a ponižují, přestože při jejich použití nezazní jediné slovo.

Tato gesta nebo grimasy bohužel často s lehkostí popírá či bagatelizuje osoba, která se jich dopouští, s poukazem na vaši přehnanou citlivost («Nono, jen nebuď tak dotýkavý/á»), vyčítání («Ty se věčně ve všem rejpáš a hledáš nějaký mouchy») nebo nedostatek smyslu pro humor («Prosím tě, copak nerozumíš vtipu?»).

Nedejte se mýlit: tohle je násilí. Abyste z někoho jiného udělali hlupáka a srazili mu sebevědomí, nejsou zapotřebí žádná slova.

Odmítání citového kontaktu

To je snad ta nejrafinovanější forma násilí, zvláště pak, pokud jde o dítě. Úmyslné odmítání projevovat podporu, lásku a péči – tedy všechno to, co dítě nezbytně potřebuje ke svému zdárnému vývoji. Jistěže dítě si jmenovitě neuvědomuje, čeho je zbavováno, cítí však, jak samota vyplňuje prázdnotu jeho srdce.

O nic méně netrpí podobným jednáním ani dospělý partner, protože jestliže je člověku odmítáno uspokojení citových potřeb, vyvolává to v něm tím silnější potřebu jejich uspokojení. Závislost na partnerovi tak mnohdy ještě vzrůstá. Zní to sice protismyslně, ale je to naprostá pravda. Odmítání citového kontaktu je velmi silnou zbraní někoho, kdo touží po moci, kontrole a ovládání.

Násilí vždycky zůstává násilím. Ať už tedy někdo používá slova nebo naopak mlčení, aby vás přiměl připadat si jako naprostá nula bez jakékoli hodnoty a cítit se absolutně bezmocní, dopouští se jednoznačně násilí. Zapamatujte si tento jednoduchý vzorec.

=========
Zdvořilé násilí: Jsem důležitější než ty
Jak čelit emocionálnímu násilí