Proč narážíme na tyrany

Existují laskaví a vlídní lidé žijící podle všech zásad morálky, kteří nikdy nikomu neprovedli nic špatného, přesto však jejich život není šťastný. Příliš často v něm narážejí na tyrany, kteří je využívají pro své cíle a jejich život ničí.

Co je příčinou? Odpověď najdeme v moudrém příběhu…

Přišla žena k Bohu, aby mu položila jednu jedinou otázku:

— Řekni mi, Pane, proč i když se snažím žít podle svého nejlepšího svědomí a zákonů, nikomu neubližuji, ke všem jsem laskavá a přívětivá a usilovně pracuji, nemám žádné štěstí?

— A co ty sama si o tom myslíš? – zeptal se jí Bůh.

Že je to kvůli mámě. Měla jsem opravdu krutou matku. Nikdy mě nelaskala, nikdy mě nepochválila, nepovzbudila a nepodpořila, věčně mě jen kritizovala, urážela, ponižovala a nadávala mi. Nikdy jsem se jí s ničím nemohla svěřit, jenom se mi vysmívala a má dětská tajemství vykládala každému, doplněná ironickými poznámkami. Ubližovala mi a zahnala mě do tak kruté a přísné klece příkazů a nařízení, že jsem v ní sotva dýchala. Omezovala mou svobodu a neumožnila mi projevit vlastní vůli. Vnucovala mi svá pravidla a všechno mi zakazovala. I plakat jsem měla zakázáno!

— Pokoušela ses s tím vším něco dělat? – se zájmem se ptal Bůh.

Snažila jsem se, opravdu hodně jsem se snažila, ale teď si myslím, že to všechno bylo marné — odpověděla smutně žena. –Stále jsem se pokoušela mámě dokázat, že hodně umím. Výborně jsem se učila, hodně jsem pracovala, byla jsem svědomitá, pomáhala jsem lidem, ze všech sil jsem se snažila být hodná holčička, aby mě máma ocenila, aby řekla, že jsem dobrá, že je na mě pyšná.

— A podařilo se ti to?

— Ne. Uběhlo mnoho let, ale nezměnilo se nic. Stejně jako dřív je se mnou nespokojená, stále se jen snaží nějak mě zasáhnout, ponížit, vyvést z míry. Je pořád stejná. A její slova a skutky mě zraňují stejně bolestně jako dřív.

— To znamená, že i ty jsi stejná jako dřív — vysvětloval Bůh. – Jakou jsi byla, takovou jsi zůstala. Jsi Oběť. A kde je Oběť, tam se určitě objeví také Tyran. Tuhle roli v tvém životě se uvolila sehrávat tvá matka.

— Ale já přece už nejsem dítě! Jsem dospělá! – namítla zjevně dotčená žena. – A proč mám teď v životě Tyranů ještě víc? Chová se tak ke mně každý, koho to jen napadne: matka, šéf i kolegové v práci!

— Protože stále nechceš přijmout odpovědnost, hledáš viníky, zlobíš se na matku a na mě za to, že jsme tě stvořili slabou. Ale my se nijak neprotivíme – jen se staň silnou!

— Ale já už jsem jiná, prožila jsem půl života, porodila děti, změnila jsem se a dosáhla jistých úspěchů!

— Ne ne, nic se nezměnilo! A všechny ty tvé úspěchy nemají žádnou cenu, protože nepocházejí z čistých úmyslů.

— A z jakých tedy? – uraženě vykřikla zcela ohromená žena.

     

Z pýchy. Matka tě ponižovala a tys toužila ukázat jí, že jsi lepší než ona. Kritizovala tě a ty jsi jí chtěla dokázat, že taková nejsi. Necítíš se šťastná, protože tvůj konečný cíl byl zjevně nedostižný. Ty ses nechtěla změnit sama, přála sis, aby se změnila matka.

— Možná máš pravdu — řekla po chvíli přemýšlení žena. – Asi to tak je. Stejně ale nechápu to hlavní: proč se mnou tak zacházela? Za co? Co jsem jí udělala?

— Nic. A v tom to je, že jsi nic neudělala. Nejspíš od tebe čekávala něco zvláštního.

— A co?

Tak pojď, zeptáme se její Duše! – navrhl Bůh a luskl prsty. Okamžitě se vedle něj zjevil obraz matky, vypadala stejně jako živá, ale obraz byl napůl průzračný. Bůh jí řekl:

— Buď zdráva, Duše. Přišla ke mně tvá dcera. A ptá se: proč jsi ji vychovávala tak, jak jsi ji vychovávala? Cos jí chtěla dát?

Chtěla jsem jí dát sílu. Byla tak slabá, tak nepřizpůsobivá, neuměla se vůbec hájit. Chtěla jsem, aby se ode mě naučila hájit své hranice, svůj osobní prostor. Chtěla jsem, aby se zocelila, aby si dovolila být tvrdá, když je to třeba, aby se naučila říkat NE a prosazovat své zájmy. Ale dodnes nevidím žádný výsledek. Musím to zkoušet znovu. Je to to jediné, co jí chci předat, aby to ona mohla své dceři a ta zas té své. Aby v našem rodu nikdy nebyly Oběti.

— A nemáš strach, že tě za to bude nenávidět?

— Usiluji o to. Protože když si dovolí nenávidět, naučí se i milovat. Zatím však umí jen litovat. Sebe i jiné, stejně slabé, jako je ona sama. Plýtvá na to všechnu svou životní sílu. Nedovolí si ani postěžovat, hromadí v sobě nevyplakané slzy, a tím je ještě slabší. Co pak předá jako dědictví svým dcerám?

Co od ní čekáš?

—Čekám, až v odpověď na moje útoky pevně řekne: «Dost už, mami!». Čekám, až dospěje. Až se jí Tyrani budou vyhýbat, protože budou respektovat její hranice. Až si konečně budu moci odpočinout a být maminkou. Prostě jen maminkou…

=========
7 typů negativních lidí, které je třeba ignorovat
Urážky jsou perlami komunikace

Více pro dobrou náladu: