Nejprve člověk dovoluje sám sobě, teprve potom mu dovolují ostatní

V podstatě to jediné, čím se člověk na cestě poznávání sebe sama zabývá, je úsilí získat povolení k pořízení nové zkušenosti, aby tak mohl získat nový status.

Samozřejmě, že slovo „status“, nás uvádí do materiálního světa, ale protože člověk žije ve fyzickém těle, jakákoli zkušenost, třeba i duchovní povahy, tak či onak vede ke změnám ve společnosti, to jest v reálném světě.

Realita je doslova jako matrice, jíž se můžeme pohybovat pouze ve svém těle. Tělo samo o sobě sběr zkušeností omezuje, tím spíš pak sběr zkušeností transcendentních, které beze vší pochybosti status člověka ovlivňují.

Mýtus a povolení

Matrici reality můžeme popsat jako počítačovou hru s přechody do vyšších úrovní nebo pohybem vzhůru po hierarchických stupních.

Postupovat jen tak bez dovolení po hierarchickém schodišti z jedné úrovně svého chápání světa na druhou nám nikdo nedovolí. Nikdo jiný, jenom my sami.

Jiní, to jsou pouhé postavy v naší osobní hře, v naší matrici. Jejich zpětná vazba je dokladem o momentálním stavu věcí na našem hierarchickém schodišti.

Jiní nám nikdy nemohou dát dovolení k zaujetí nového statusu, pokud ho nedáme sami sobě.


Pokud je čtenář tohoto článku dostatečně všímavý, nemůže přehlédnout nepopiratelný životní fakt: přese všechnu rodičovskou lásku a podporu má každý mladý muž či mladá slečna malé sebevědomí a pokouší se ho zvýšit jakýmikoli metodami, které má v dosahu. Od těch nejhloupějších až po takové, kterým se nedá nic vytknout.

V současné době obrovského rozvoje všemožných chytrých elektronických přístrojů a sociálních sítí zahrnuje většina mladých ba i starších slečen Instagram svými selfíčky s cílem dosáhnout co největšího počtu lajků.

Proč to dělají? Chtějí být chváleny. Touží po uznání.

Kvůli čemu? Mají za to, že se jim touto cestou dostane vnitřního povolení postoupit na vyšší stupeň sebevědomí.

Takový přístup k pohybu v rámci matrice je jistě opodstatněný, obsahuje však zásadní chybu, která porušuje důležité pravidlo: Nejprve člověk dovoluje sám sobě, teprve potom mu dovolují ostatní

Je to tak snadné, jen tak se rozhodnout dovolit si být někým, kým jsme vždycky chtěli být?

Určitě ne. Matrice je chytrá. Dostat se na vyšší úrovně její hry bez toho, že bychom prošli ty nejjednodušší, se nám nepodaří. Jak to?

Protože v matrici hrajeme s vlastní osobností, se svým ego, se svým já.

Změnit osobnost je těžké kvůli tomu, že osobnost vnímá každý pokus o změnu jako násilí na sobě.

Osobnost chrání sama sebe před jakýmkoli vměšováním za pomoci paměti o sobě samé, o svojí zkušenosti. A právě zkušenost je tím pojivem, které pevně tmelí starou představu o sobě a nedovolí kýženým změnám, aby se realizovaly.


Řečeno jinak chceme novou zkušenost, ta stará nás však nutí tranformovat svoji osobnost pouze částečně. Je to léčka.

Je z ní nějaké východisko?

Naštěstí můžeme snít, představovat si, vizualizovat si sami sebe jako jiné, změněné osobnosti. Můžeme dokonce sami sebe mytologizovat.

Všichni velcí lidé začínali mýty o sobě samých. Vymýšleli si svoji vlastní historii, která sice nikdy neexistovala, umožnila jim však vydat sobě samým dovolení být tím, kým dosud nebyli.

Vezměme například Tomáše Alvu Edisona. Ředitel základní školy ho pokládal za duševně zaostalého, protože Edison byl po nemoci částečně hluchý a nestačil sledovat výuku. Malý Edison však sám sebe viděl jako vynálezce typu Leonarda da Vinciho. Ostatně, Leonardo sám rovněž vytvářel o sobě mýty.

Mýtus je veliká síla, jejíž transformační rychlost je vysoká. V mýtu už je většiny dovolení dosaženo, takže také jiní nám už brzy dovolí (čti schválí) naše nové svobody.

Mýtus přináší svému hrdinovi dovolení, avšak mýtus sám začíná snem. Snít nám nemůže nikdo zakázat. Když sníme, vidíme se v podstatě jako někdo, kdo už si dovolil svobodně překročit hranice svých bývalých omezení.

=========
Nenápadné zvyky, které vás obírají o štěstí
11 způsobů jak přestat všechno zbytečně komplikovat